Nový začátek
Letos to bude jiný. Jako každý rok sedím nad novým diářem a sepisuji si,
jaká chci být. Hubenější. Na čem chci zapracovat. Zpevnit postavu. Najít
konečně ten správný střih vlasů k mému obličeji. Jak budu trávit čas.
Žádné detektivky, pořady o vaření, prostě žádné bezduché koukání na televizi.
Místo toho si přečtu Puškina. A nebo půjdu na koncert vážné hudby. Tohle
všechno si musím každý rok psát, i když popravdě nevěřím, že taková najednou
budu jen proto, že se vyměnila číslovka na kalendáři. Přesto si tento svůj
rituál nemohu odpustit. Potřebuji ho. Dává mi naději. Na to, že budu
šťastnější. Že třeba opravdu konečně zhubnu, začnu trávit čas kvalitnějším
způsobem. A třeba se splní i ta největší touha..že potkám toho pravého a
poznám, co je to láska, o které všichni tolik mluví.
Novej začátek
Tak jo. Blíží se novej rok. Nejsem nadšená
z toho, že je čas bilancování, ale co už. Je to příležitost. Začít dělat
věci jinak. Začít dělat věci, co dovopravdy chcete. Zkrátka začít vod začátku. Taky
máte někdy pocit, že pořád začínáte vod začátku? Já zrovna teď. A je sakra
tíživej. Ale je tu jedna fantastická věc – těšení se. Děsně se těšim. Posílená
těma haluzáckejma příhodama, co se mi děly ten předchozí a naspeedovaná
z nějaký až skoro nerozumný mladický odvahy něco se svym životem konečně udělat.
A tak si říkám, co se to se mnou děje? Taky si to někdy řikáte? Kde a čim a vod
koho jsem se nakazila? Ale pěkně popořadě.
Minulej tejden na vánočním večírku jsme s partou
navštívili „2. patro“, proslulej pražskej klub ve druhym patře, kde jsou jen
gauče a parket, ano, správně tušíte, jako u někoho doma. Vobjednali jsme si dvě
šáňa a čekali, co s z toho vyleze. Ale abych pravdu řekla, jediný, co
pro mě připomínalo místa, kde se cejtim jako doma, byla ta důvěrně známá
vykalená atmosféra, kterou jsem ale v tomdle provedení a intenzitě
paradoxně naposledy zažila ve tři ráno v Mutěnicích, na jaře tohodle roku,
kdesi ve sklepě u Kovaříků, kde se střetly naše pohledy s jednim (dost
ústřednim pro tendle příběh) nejmenovanym neméně opilym mladíkem – tady takovejch
notně opilejch (a kdoví, co ještě) lidí bylo plno. Seděla jsem na gauči, nutno
říct dost nevzhlednym, politym a propálenym gauči a poprví od onoho dne
pochopila, jak totálně elementárně v rukou náhody se v takovejch
situacích ocitáme. Chtělo se mi nejdřív křičet, pak skoro brečet a pak jsem se
uklidnila a vobrátila do sebe zbytek šáňa, protože to bylo v tu chvíli
nejrozumnější řešení. Jak by stačilo, aby tenkrát někdo rozlil pivo, odpojil
elektřinu, pozvracel se, objednal si hermelín, přivedl štěně, aby v tu
samou chvíli, kdy jsme se na sebe podívali, někdo přerušil nit svym průchodem
zornym polem jednoho z nás, aby se něco stalo dřív a něco pozdějc, aby se
míň nebo víc pilo... prostě jak zrádná je opilecká logika a jak animální je
opilecká přitažlivost a jak zmagnetizovaná je střelka, která má to všechno
řídit a ukazovat směr a jak je to všechno zmatený a všude vládne naprostej
chaos, jelikož jsou všichni na plech a maj najednou pocit, že naprosto přesně
vědi, kdo jsou, co chtěj a kam směřujou. A přesto nebo právě proto se to pak
ještě všechno jeví jako vosud.
No jaro, jak jste správně pochopili, je daleko. Stejně
tak jako ten nejmenovanej potetovanej týpek. Ale to je v tomdle příběhu
docela fuk. Jak čas plynul, stalo se ještě pár zajímavejch věcí, který taky
není nutný tady zmiňovat. Důležitý je, že jsem se z toho všeho infikovala
myšlenkou. A víte, co znamená infikovat se myšlenkou? To znamená přesně to, že
se s váma něco stane. Něco divnýho. To se pak i takový přískřípnutý a vopatrný
lidi, jako jsem já, rozhodnou k něčemu velkýmu. Ale lidi, nebojte se toho.
Budu vás klidně držet za ruku, až se rozhodnete vobrátit svuj život vzhůru
nohama. Ale jděte do toho. Fakt to udělejte. Je to hrozně důležitý!
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma: Ve druhé osobě
Žádné komentáře:
Okomentovat