Pod šťastnou hvězdou
Měla to
v životě těžké. Už jako dítě ohluchla na jedno ucho. Její nevlastní otec
ji zneužíval. V pubertě se u ní poprvé projevila bipolární porucha. Léky
občas brala, občas nebrala, zmítala se mezi jary a zimami. Střídala image a
partnery. Moc si z toho období nepomatuje. Zapomněla na to.
Když
potkala Marka, nepochybovala ani chvíli, že on je vstupenkou do normálního
života. Cvakla si a prošla turnikety z hlubokého černého tunelu ven na
světlo. Byla šťastná, prvních pár měsíců určitě. Když ji požádal o ruku, dojalo
ji to tak, že řekla ano. Brzo ji to nějak omrzelo. Staral se o ni jak o malé
dítě. Samý mateřský plurál. Šišlal na ni. Dával jí pusu na čelo až příliš
často. Mluvil ve zdrobnělinách. Byl příliš něžný. Pořád jí psal, volal. Hlídal
ji a zachraňoval. Už toho měla plné zuby. Pak otěhotněla.
Nikdy
mu nic nechybělo. Život mu na ranní vizitě donesl kalíšek plný tabletek štěstí
– lásku rodičů, bystrost, sílu, krásu, životní optimismus. Narodil se pod
šťastnou hvězdou.
Když
Evu poznal, zaplavila ho nebývalá něha. Soucit zalil jeho útroby. Byla to útlá,
křehká bytost s plachýma očima. Potřebuje někoho, kdo ji bude chránit.
Potřebuje mě, napadlo ho okamžitě. Cítil se nějak víc jako muž, když svíral
její drobnou dlaň, když ji líbal na čelo.
Rozčiloval
ji postupně stále víc a víc. Jeho nemotorná gesta. Jeho hrubý hlas. Jeho
přisprostlý humor. Jeho dlouhé věčně studené prsty. Jak koktal, když byl
vzrušený. Jak ji chtěl pořád držet za ruku – v tramvaji, v baru,
v posteli. Po dvou měsících potratila. Byla v ty dny na pokraji sil,
ale vlastně se jí i trochu ulevilo.
Tohle
nezvládne, říkal si. Byl pak ještě útlocitnější. Chtěl být všude s ní, volal jí
třikrát denně, teď mě nejvíc potřebuje, říkal si. Občas už z toho býval
unavený, ale musí to přečkat. Brzy se zase budou společně smát jeho sprostým
vtipům. Budou zase šťastní.
text od lisarah:
Má šťastná hvězda
Šťastný může být
jen ten, kdo skutečně miloval jen jednou v životě.“ William Shakespeare
Sabině bylo pět, když od maminky dostala přívěsek ve
tvaru modré hvězdy. Líbil se jí moc, protože to byl dospělácký přívěšek na
stříbrném řetízku a protože byl v její oblíbené barvě. A to ještě netušila, že
jí za spoustu let pomůže poznat to nejdůležitější - svoji druhou půlku, se
kterou se může bez obav smát a se kterou se zdají všechna trápení tak trochu
menší.
Sabina chodila do tvořivého kroužku, kde vyráběli z
keramiky hrníčky, vyšívali křížkovým stehem svoje znamení zvěrokruhu, a nebo
zkoušeli péct bábovku či ušít chňapku. Sabinu to moc bavilo, byla tvořivá,
nápaditá a měla na to šikovné ruce. A proto se rozhodla jít na uměleckou školu.
Tak jí nastala léta svobody, hnědých rukou z mazlavé hlíny, přátel, co všechno
berou easy. Dostala první políbení,
zažila vodění za ruku, vyslechla si básničky jen pro ni v srdcích chlapců
složených. Užívala si, měla lehkost bytí, nic jí nechybělo.
Pak nastala dospělost. Přestěhovat se od rodičů do
podnájmu s kamarádkou, vytvářet umělecká díla, která nikdo nechce. Pracovat na
kýčovitých zakázkách, které se příčí, ale platí složenky. Ve volnu chodila do
knihovny, do muzeí, do kin, do divadel, na výstavy. Ve volnu chodila pražskými
ulicemi a hledala. Hledala sebe a hledala jeho. Neznala zatím ani jednoho. Jenže
není jiné cesty než poznat sebe, abychom mohli poznat jiné. A tak dál chodila a
žila a hledala a snila. Pracovala ve dne, pracovala v noci, pracovala o víkendech.
Chodila na večírky kamarádů, časem na jejich svatby, o něco později podívat se
na jejich nově narozené děti. Jen ona byla sama. Nikdo to nechápal. Sabina, ta
hezká holka s vlnitými vlasy, jak je to možné? Sabina se divila, že to ostatní
řeší. Na co, vždyť jí je dobře, co jí chybí? Nic, věděla. Byla si jistá, že
toho pravého potká, jen to chce ten správný čas, tak co se teď trápit a mučit,
že teď by něco mělo být - přítel, dům, dovolená u moře, svatba, děti - když to
mají ostatní a má na to věk. Nelze uspěchat, co nelze ovlivnit.
Sabina se dostala do dotazníkové skupiny 30 - 35 let.
Konečně nastal klid. Přátelé si zvykli, že je single, brali to jako její povahovou vlastnost.
A pak konečně přišel ten den, který začal hrozně špatně a
hrozně krásně skončil.
Sabina dostala u snídaně od spolubydlící výpověď z
podnájmu, po cestě do práce ztratila diář, dílo jí pod rukama nevznikalo, ale
bořilo se. A oběd byl nechutný.
Pak nastal podvečer.
Pršelo, provazce deště, Sabina promočená, halenka na tělo
přilepená, vlasy zdredovatěné, sukně pleská o stehna, žabky se přidávají do
rytmu. Zastihlo ji to po cestě z ateliéru do divadla. Na představení dorazí
včas, ale v takovém stavu, že oželí hru a raději si poručí na baru svařák. Na
zahřátí. Objímá skleničku, vstřebává teplo. Když trochu oschne a zahřeje se,
vyjde ven. Rozhodne se hodit celý den za hlavu, prostě odteď bude líp, musí být líp. Jde domů pěšky, pěkně se
projít, chůzí ze sebe den setřepat. Zastaví se na Letné, krásný výhled na
město. Jo, je ráda, že je. Chvíle spokojenosti a okouzlení vystřídá strach -
někdo k ní zezadu přistupuje. Sabina neví, proč neutíká, proč nekřičí. Jen
odevzdaně stojí. Je ticho. Najednou se jí před očima zhoupne její modrá hvězda.
Instinktivně si sáhne na krk, je prázdný. Musel jí spadnout. Kdo jí ho přinesl?
Zvědavě se otočí. Usměje se do tváře mladého muže. On se také směje. Pořád je
ticho. Ale jejich oči spolu mluví. A už nikdy nepřestanou.
********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zvolila toto téma: Zkouškové období
Žádné komentáře:
Okomentovat