Téma 15: Má veselá jitra

Text od lisarah:

Reklamní ráno

Žiju v noci. Jsem noční pták, co po setmění roztahuje křídla a ve tmě divoce lítá nad příběhy, myšlenkami, lidmi.

Jsem tvor, co musí ráno vstávat do práce. Zalepené oči do desáté, nenávist vůči světu, hněv na spolucestující v tramvaji.

V noci píšu svůj svět, ve dne hraju postavu mého já.

Po půlnoci se objevují veselí dědečkové, co vyrábí pro cizí děti draky; kluci, co střílejí praky žáby; mluvící ovoce z lednice - prostě to, co si moje hlava vymyslí.

Ve dvanáct přerušuji práci a jdu s kolegy z kanceláře na oběd. Únik z prosklené budovy do restaurace v podzemí.

Odpoledne se probouzím z únavy a konečně něco v té fabrice na důležitá lejstra dělám.

Navečer si dojdu do baru. Jedna whisky, jeden doutník, jedna vyprázdněná hlava.

Abych mohl psát, abych mohl skutečně žít. V noci. Nad klávesnicí.

Takhle šel můj svět, než jsem potkal ji. Rudovlásku s vlčíma očima.

Zamilovanost. Ach, láska, ach, doteky, ach, šeptaná slůvka. Krásno.

A pan přišel - střet s realitou.

Ona je ranní ptáče, vstává před šestou, musí vidět rozednění, musí být u probouzejícího se dne.

Narazili jsme na sebe jako skály, jako zamilované skály. Co s tím?

Je víkend. Trávíme ho u Červenovlčky. Společná snídaně? Domluveno.

Donutím se vstát. Slyším nejisté tóny, které se mění ve veselé skotačení. Ptáci!

Vyjdu na terasu. Čerstvé pečivo, vymačkané pomeranče do podoby džusu, Červenovlčka sedí v proutěném křesílku.

Jak z reklamy na máslo.

Takhle kýčovitě bych to nenapsal ani já.

Jenže život není psaní. V něm se mi to líbí.

Políbím ji, usednu vedle ní.

Popíjíme kávu, uhryzujeme namazané rohlíky s máslem a medem. Naše hlasy cinkají.

Je to hezký, až moc hezký.

Já ani ona nevíme, že se za osmnáct dní šíleně pohádáme kvůli banálnosti, která bude zástupným problémem našich neladících životů. Skončí to v slzách. Náš společný život skončí v slzách.

Co mi z něj zůstane, je vzpomínka na několik něžných jiter s rusovlasým zabarvením. A pak ta povídka O řece, ve které voda stojí, kterou jsem jí napsal.

Doteď nevím, jestli je to málo nebo hodně.

Text od Medy:

Má veselá jitra

Pondělí

Ráda by začala veselým příběhem o tom, jak jí spadl na terasu malý Bedříšek. Ale nemá na to náladu. Asi má i horečku. Shlédne svůj opuchlý obličej v zrcadle a začne se přehrabovat ve skříni. Neví, co na sebe. Zavře skříň. Strčí do zásuvky žehličku na vlasy.

Střih.

Cestou do práce zmokne. Střih. Zapne počítač. Zjistí, že jí vypršelo heslo. Volá na helplinku. Střih. Vymění si pár úsměvů s kolegy. Střih. Šéf jí zdviženým palcem pochválí za dobře odvedenou práci. Střih. Na recepci si vypůjčí červený deštník, aby si na dešti vykouřila svou pátou cigaretu tento rok. Ten den už se nestane nic zvláštního.

Střih.

Večer jde na pivo s kamarádem. Zase má horečku. Pije řezané pivo a hrozně se potí. Cestou domů je zastihne bouřka. Fotí, aby mohla ten obrázek beze slov poslat.

Úterý

Vstává s kocovinou a cítí se nemocná. Skříň zavírá ještě apatičtěji než předchozí den. Nestíhá. Jede pozdější tramvají. Lidé se jí pletou do cesty. Nasazuje si brýle, přestože je pod mrakem.

Střih.

V práci se domluví se šéfem, že dnes bude pracovat z domu. Balí notebook. Kolegyně od protějšího stolu závistivě svraští čelo. Ten obraz jí připomene tři rebelské vrásky na čele toho nejskvělejšího chlapa v jejím životě. Chybí jí.

Středa

Ještě v pyžamu se vypotácí ze dveří. Zapadne do vedlejšího vchodu. Večerka. Hledá, na co by měla chuť. Od včerejška nejedla a má hlad. Kmitá očima po regálech.
„Co hledaš?“ dotkne se jejího ramene mladá Vietnamka.

„Hledám, na co mám chuť, musím to vymyslet.“ odpovídá v horečce Alice a sama je pobavená svou odpovědí.

Střih.

V uličce si hraje dítě s kostkami masoxu. Mladá Vietnamka tu odchovala dvě děti. Otevřeno je každý den, od rána, když Alice časně někam cestuje, vždycky tu koupí koblihy, do večera (minimálně do jedenácti), pořád, víkendy, svátky, Vánoce. Myslí na to, že jejich život je tenhle prostor pět krát pět. Oni tu prostě žijí, jejich děti si hrají s plechovkami od energiťáku, rovnají pivo a polévky v pytlíku do polic. Krájí chleba. Byla by možná nepochopila podstatu jejich počínání, kdybych ho nezažila v jejich vlastní zemi, tam, kde vše není vytržené z kontextu jako tady.

Alici najednou popadne vztek. Že mi pořád máme tendence něco posuzovat, hodnotit! Vůbec nic jsme nepochopili, oni to tak chtějí dělat, jsou v tom šťastní, nepotřebují naše měřítka, naše hodnoty úspěchu a spokojenosti. Žít a nechat žít, jak stárne, uvědomuje si pořád víc a víc, co to vlastně znamená. Nakonec si koupí tabulku čokolády. Podá Vietnamce třicet korun a usměje se na ní. Nasadí si brýle. V posledních dnech je nesundává ani doma.

Čtvrtek

Budí se brzy. Venku je slunečný den. Zapne notebook. Dá prát ložní prádlo. Vzdálená plocha dnes moc nefunguje. V prostěradle vyprala papírový kapesníček. Jak klepe s prádlem, v pokoji sněží. Veselý týden pokračuje.

Pátek

Ráno prší. Namísto „dobré ráno“ obdrží fotografii – panorama zalité sluncem. Stýská se jí po tom kraji. A cítí se být odbytá. Jsme ekonomičtí v jednadvacátém století. Whatsapp. Nic víc. Žijeme naše životy ve zprávách, realitu nahradily fotografie, jsme v zajetí vibrací (často je slyšíme, cítíme v tašce nebo kapse, i když se neděje vůbec nic – nikdo nepíše, to jen my po tom toužíme a náš mozek vyrábí podněty, co se vlastně podobají halucinacím). Obrací telefon v ruce a odmítá otevřít aplikaci, aby bylo poznat, že byla online.

Sobota

Obraz se přesouvá z jejího bytu do Brna, vidíme dominantu Petrova a potom dál na jih, projíždíme kolem Nových Mlýnů... v  sobotu ráno konečně spadne na terasu Bedříšek.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Má šťastná hvězda