Půlnoc v Paříži
Rád sedává doma na
balkóně. Přemýšlí, kolik je kolem samoty, kolik je kolem ticha. Vzpomíná, když
je konečně sám, ve svém, jaké to bývalo, když se doma rodiče za zavřenými
dveřmi pořád hádali. Pak už ani ne za zavřenými dveřmi. Pak už před nimi – před
dětmi. Jak ho to možná poznamenalo, jak to poškrábalo všechny jeho budoucí
vztahy. Jak už předem byl vždy ve střehu a vždy očekával ten stejný konec.
Konec. Jak si nevěřil a pochyboval o sobě. Jak byl zanesený. Jak někde dole
uvnitř seděl kal, který nedokázal rozvířit ani odfiltrovat.
Po mnoha letech si zvyká
na to, že je sám. Pije víno. Sám. Kouří. Sám. A všude je takové ticho. Naučil
se vařit. Dnes si upekl řepu. Agáta by se smíchy přetrhla, kdyby to věděla. Má
krásný byt. Obestřený hypotékou. Vydělává pět let po škole slušné peníze. A
přemýšlí, co se životem.
Včera byl navštívit svou
babičku a bylo mu smutno z toho, když si všiml, že je to stará žena.
Zmenšuje se. Její kůže je plná skvrn a modřin. Občas, když se jí na něco zeptá,
vidí, že je ve svém světě. Dlouho zírá do prázdna a pak odpoví něco úplně
nesouvislého. Bývala to krásná žena. Dlouhé plavé vlasy, rovná jak svíce, silné
paže. Pomatuje si jí snad nejvíc v každé ruce s jednou taškou.
Vždycky nosila boty na podpatku, to ona byla pro něj opravdová žena. Dáma.
Když jeho matka zemřela.
Sedávali spolu dlouho u okna a dívali se k nebi. Několik dnů si v hlavě
opakoval nejmíň stokrát tu otázku, aby ji dobře zformuloval a sbíral odvahu.
Pak se zeptal: „Babi, kde je maminka?“ Dál už jen pozoroval, jak se jí bolestí
zkřivila tvář, opustila kuchyň rychlými kroky, zavřela se v ložnici, odkud
poslouchal pár minut polštářem dušeného vzlykání. Brzy se vrátila, aby mu
podala kvalifikovanou odpověď:
„Je tu pořád
s námi, támhle nahoře,“ zvedla svůj dlouhý prst s do špičky
zapilovaným nehtem k nebi, „ale už se nám nevrátí.“ Už neplakala. Byla
bledá, ale smířená. Po tom, co její dcera zemřela, nebyla už nikdy taková jako
dřív. Život jí provedl lobotomii neodborným způsobem. Často byla zamyšlená a
bezkrevná a i když to nikdy nepřiznala, od toho dne nemyslela na nic jiného,
než na chvíli, kdy bude propuštěna. Kdy bude moci jít za ní. Prováděla svou
službu spolehlivě a postarala se o všechno a o všechny. Sama už ale nežila.
Agáta byla úplně jiná.
Sobecká a nedospělá. Měla se příliš ráda. To jediné ho naučila. Mít se rád.
Byla dokonalá, skvěle se zorientovala v každé společnosti. Lidé ji
milovali. Když se poznali a ona si ho ten večer oblíbila a rozhodla se věnovat
svou pozornost právě jemu, měl pocit, že vyhrál v loterii. Nemohl tomu
uvěřit. Byl by se stavěl na hlavu, jen aby udržel její zájem. Pořád něco
vymýšlel, zajímal se, byl zábavný, všímavý, romantický. Hrozně ho to
vyčerpávalo. A Agáta byla marnivá. Chovala se ke všem stejně mile. A on za ní vlál
jako krásně vyvoněný šál.
Její strategii prokoukl
bohužel příliš brzy. Vlastně ani neví, jestli to dělala vědomě, důvod, proč
byla tak oblíbená, byl prostý. Byla prázdná nádoba. Každý si do ní nalil podle
chuti a ona ho nechala. Když mluvila s architekty, milovala budovy a nikdy
neopomněla zmínit Plečnika, když s básníky, recitovala Blatného, když
mluvila s jeho kolegy, byla najednou risk analytikem, s makléři
skvěle zmapovala trh realit, s vinaři diskutovala o řízeném kvašení,
s blogerkami o špičatých balerínách v barvě nude, s jeho
nevlastní matkou o bezlepkových potravinách a s jeho otcem jezdila na hory
a hrála tenis, znala a uměla toho plno, o všechno se zajímala, všechno jí
bavilo. Obvykle však jen několik málo hodin. Měla rozestudovaných několik škol.
Jeden týden tančila, pak lezla po horách, plavala, rybařila, cvičila jógu,
pilates, střídala zájmy tak rychle, jako své převleky. Jednou byla za Twiggy,
jednou ve vytahaných teplácích, jindy v lakovaných lodičkách a on už ani
nevěděl, koho má vlastně doma. Nemohl jí to mít za zlé. Hledala se. Ale co jí
mohl mít za zlé bylo, že ho překročila jako kámen, který jí jen překážel
v cestě a pak s ním ještě rozbila okno od sousedů. Všechno kolem sebe
jen použila a zahodila.
Měla nádherný úsměv. A
oči. Tahle kombinace ho zničila. Krásně líbala. A vyspali se spolu hned první
večer a on pojal falešný pocit, že ji miluje, takže jeho život pak dostal
rychlý spád. Nejprve několik měsíců a později několik let skoro nežil, protože
žil jen pro ni.
„Nechtěla jsi mluvit a teď
jsi nešťastná,“ bere si cigaretu z její krabičky a myslí na to, jak včera
svého otce chválil, že už nekouří.
„Nejsem nešťastná. Jen
je najednou život o něco smutnější, než když jsme se milovali. Ty chvíle, kdy
je člověku krásně, jsou prchavé a ty chvíle, kdy si na ně vydělává, bolestně
dlouhé.“
Neviděli se několik
měsíců. Je překvapený, že sedí naproti ní a necítí vůbec nic. Ona zase mluví
jako básnířka. Je nádherná. Možná dokonce krásnější než dřív. A on nemá chuť se
s ní milovat. Je tak dokonalá. Jenže on v tomhle dokonalém světě
poslední dobou hledá spíše něco chybného, něco lidsky nedokonalého. Stýská se
mu snad jen po těch syrových červáncích, po začátku čerstvém jak nový den, po
první stránce jejich příběhu, než jeden z nich (už ani neví, kdo) vzal do
ruky pero a něco napsal. Ale to už je tak dávno.
Jsou v Paříži. Nemá
to žádný romantický podtext. Prostě tu jen oba mají workshop (korporátní firmy
se sídlem v Praze si nejspíš tuto destinaci oblíbily). Usnula brzy. Milovali
se. Mechanicky a úctyhodně dlouho. Jako pokaždé. Ona snad mohla mít pocit, že
jejich láska po několika měsících odloučení stále žije. On se však jen snažil.
Jako pokaždé.
Sedí na balkóně a
poslouchá zvuky kolem. Paříž šumí jak lesy u Sázavy. Vzpomíná. Myslí na své
dětství. A když odbíjí půlnoc, poprvé v životě cítí, že někde tam uvnitř,
zhruba v místě, kde má brzlík, se mrská malá rybička jeho skutečného já.
Půlnoc v Paříži
Do Paříže jsem odjížděla ve smutku. Černé kalhoty, černé
tričko. Aby nebylo pochyb. Smutek uvnitř. Potřeba ukázat ho navenek. Něco se
stalo, něco s čím se člověk těžko srovnává, přesto jsem se rozhodla do Paříže s
kamarádkou jet. Vždyť jsem se na to těšila celá léta! Že jednou budu chodit
pařížskými uličkami, snídat croissanty, obdivovat poklady v Louvru či přivírat oči
nad kýčovitě svítící Eifellovkou. Navíc, nic mi tu neuteče. Ani ten můj smutek
ne. Ten se hezky nasáčkoval do batůžku a vyrazil s námi.
Cesta autobusem byla nekonečná. Otlačený zadek, ztuhlý
krk, beze spánku, nemožnost natáhnout nohy. Zastávky u benzínek. Toalety,
čištění zubů, nevyspalé mikrokonverzace.
Hrozný je, že přijedete do Paříže a v prvních hodinách
uvidíte ošumtělé nádraží a přecpané malé metro. Řešíte lístky, mapky. Hlavy
skloněné, dohady kudy jít, kudy ne.
Nakonec jsme se nějak na kraj města dokodrcaly a ve
Formuli se ubytovaly. Sprcha z nás smyla náročnost cesty, a tak jsme mohly
vyrazit do centra.
A já začala objevovat svoji Paříž. Bílé víno na dřevěném
mostě umělců. Černoši prodávající kýče. Auta, co jezdí na červenou. Čerstvé
bagety. Štíhlé a elegantní siluety. Odpolední siestičky u malých stolků před
kavárničkami.
Bylo mi krásně, z města jsem nasávala energii. Procházku
památek jsme prokládaly parky, zmrzlinou a dobrým vínem. Moje duše se začínala
uzdravovat. Pomalu jsem začala do černého oblečení vkládat tlumené barvy. Sbírala
jsem odvahu, z atmosféry ulic se mi chtělo rozpřáhnout ruce, točit se dokola a
smát.
Kamarádka měla chuť jít na diskotéku, do baru, prostě se
bavit nočním životem. Nechtělo se mi, raději bych si dala salát v příjemném
podniku a na pokoji u láhve vína pročítala zítřejší program. Šla jsem, přece ji
nenechám v centru samotnou. Proto jsme tu spolu, abychom si kryly záda.
Nevím, kde našla ten bar, ale bylo to tam děsný od
prvního okamžiku. Přeřvaná hudba, naštvanými obličeji pomalované zdi, dým jak
od cigaret zahaloval všechny osoby v místnosti. Takže je jasný, že Klára byla
ve svém živlu. Hned se vrhla doprostřed toho chumlu a ztratila se mi obklopená
pestrobarevným houfem šarmantních mladíků. Po dvaceti minutách pocení, kdy jsem
byla přitisknutá na záda kohosi, jsem se propracovala k baru a objednala si
láhev šampusu.
Když už jsem tu, tak si to užiju, ne? (Navíc ta
představa, že po dvou deci znovu absolvuji tuto estrádu "Moje prsa na cizí
záda, cizí prsa na moje záda", no
brr.)
Miluju bublinky. Vím, že je to z reklamy na čokoládu, ale
o šumivém vínu to u mne platí taky. Hezky mne zašimraly v puse, polechtaly v
krku a příjemně se rozprostřely v žaludku. Lokla jsem si znovu.
Asi jsem byla už přiopilá, a nebo mne ty bublinky
nadnášely, ale co, hlavní je, že jsem se cítila krásně. Vyšla jsem z baru,
poodešla do vzdálenosti, kde hluk hudby už nebyl tak výrazný a nadechla se. A
pak se znovu z lahve napila, a pak se podívala na nebe, a pak kolem sebe.
Viděla jsem Eiffelovku, zamilované páry, bylo teplo, vzduch voněl, měsíc
svítil. Bylo mi krásně. Rozbrečela jsem se. Slzy mne chladily na rozpálených tváří
a já se vypořádávala se svým smutkem. Loučení je vždycky těžký. A s mrtvým
ještě víc. Zopakovali jsme si všechno hezký, co jsme si kdy pošeptali. Řekli si
všechno to, co jsme nestihli. Nebo to aspoň zkusili. Pak jsme se odmlčeli.
Zdálo se, že je najednou absolutní ticho. A do toho se rozezněly zvony.
Půlnoční. Neobjevilo se žádné auto, který by mne přeneslo do zlaté minulosti
mezi křehké a výborné umělecké duše, ne, jen bylo ticho a zvony bily. Loučení s
minulostí.
Do loučení s minulostí vpadla rozcuchaná Klára. Kde jsi,
su tam boží kořeni. Pojď mezi nás.
Přítomnosti neunikneš. Budoucnost snad přijde. Za
minulost buď vděčná. Žij.
A tak jsem vešla dovnitř a stala se jednou z těch rozveselených
postav mizejících v prostoru.
Dodnes nemám zdání, jak jsme se vlastně na hotel dostaly.
Každopádně kocovinu si pamatuji dobře. Zbývaly nám dva dny, doobešly jsme
nejzásadnější památky a ani jsme se nenadály a balily jsme kufry, které byly
samozřejmě daleko těžší než při příjezdu. Čekala nás cesta domů, moje oblíbené
černé kalhoty a tmavě modré tričko jsem si na to oblékla. Lepším se, ale ze dne
na den prostě smutek nevymizí. A to je vlastně dobře.
Poslední pohled na tyčící se slavnou železnou konstrukci
a nalodit se na úmornou cestu domů. Odjížděla jsem s těžším kufrem, lehčí duší
a menším nezvaným hostem v batůžku. Týden v Paříži byl úžasný, ale ta půlnoc
byla to nejvíc, co mi tohle město dalo.
********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zvolila toto téma: Má veselá jitra
Žádné komentáře:
Okomentovat