Stres v mém životě
Jsem ten typ, co se stresuje pořád. I ve chvílích, kdy to není nutné. Stresovala jsem se od základní školy po vysokou. Stresovala jsem se, že nám z nějakého důvodu bude zrušen termín svatby dva týdny před akcí. Stresuji se, že nemám postavu, jakou bych chtěla. Stresuji se, že sice kontrola u doktora dopadla dobře, ale příště to tak dopadnou nemusí. Stresuji se, že nestihnu tamto a tohle, i když čas zatím mám. Stresuji se, že se stresuji.
Stresuji se prostě pořád - můj muž by mohl vyprávět - ale
myslím, že se to lepší a spoustu okamžiků si dokážu užít - bez zbytečného
stresu.
I když teď před blížícími se závěrečnými zkouškami (umím
já se vůbec ještě učit??) a psaním závěrečné práce (tohle je potřetí, co tím
procházím a doufám, že už fakt nic takhle hnusnýho nebudu muset nikdy, nikdy,
nikdy psát!) mi to moc nejde. Ale vím, že je to jen škola, navíc jsem si to
dobrovolně zvolila, takže mám, co jsem chtěla.
A to mne přivádí k poslední hodině psychologie, kde mi
uvízl v paměti jeden řádek z prezentaci paní profesorky.
Tenhle řádek:
Rozlišit: MUSÍM -
MOHU - CHCI
Jsou povinnosti, které musíme dělat. Vyvenčit psa,
nakoupit základní potraviny. Pak ty, které můžeme dělat. A pak ty, které chceme
dělat. Ty jsou zrádné. Často se přehoupnou do kolonky musím (jako ta moje
škola). Ale tohle chci je pro mne strašně důležité. Je pro mne důležité, že mám
hodně chci a tato chci si dokážu naplňovat.
CHCI ČÍST, a tak čtu. Současnou literaturu, klasiku,
cokoliv mne zaujme. Občas pro příběh, občas pro styl, občas kvůli autorovi či
tématu. Těší mne číst, knihy, na které mám napsat recenzi. A taky mne baví náš
každoměsíční literární klub, kde si o knížkách můžu povídat s deseti prima
lidmi.
CHCI PSÁT, a tak mám už čtyři roky svět lisarah, vedu si
deník, s Medou už tři měsíce máme tento projekt.
CHCI SPOKOJENÉ MANŽELSTVÍ, a tak k němu nepřistupuji se
samozřejmostí, vnímám nás.
CHCI SE DOROZUMĚT ANGLICKY, a tak chodím na konverzaci,
sleduji seriály v originále. Vím, že nejsem dobrá, že mluvím příšerně, chybí mi
slovní zásoba. Ale trochu rozumím, maličko se domluvím.
CHCI SE ROZVÍJET a přitom si užívat kvalitních myšlenek,
a tak často chodím na činohru, balet, Listování, občas okrajová představení.
Častokrát jde o zážitky k nezaplacení.
Tahle všechna chci mne posouvají hrozně moc dopředu. A
nestresují mne (většinou). Mám je ráda, vyvažují moje věčně vystresované já.
Dovolují mi myslet častěji na příjemné věci a zvládat ty méně dobré. V
neposlední řadě mi dovolily odklonit se od tématu stresu i v tomto článku. No a
to je přece skvělý:-).
text od Medy:
No stress!
„It´s like forgeting the words to your favourite song,
you can´t believe it...“
Petr. Celý den
nesundá sluchátka z uší. Sedí před monitorem, polyká záření. Chrlí čísla.
Nasává uzdravený vzduch z ionizátorů (zaplať pánbůh za ně). Láduje se
hudbou, co většina nikdy neuslyší. Pak sedá do prostředního vagónu. Vystupuje
na křižovatce cest. Change the line. (C na A, to je to jediné, co každý den
mění.) Zapne kompl. Otevře dveře na terasu. Hltá vzduch zaměsta. Večeří na
posteli. Z misek, do kterých máma už mnoho let vylévá ještě horkou omáčku
různých barev, ale stejných chutí. Ohřívá je systematicky – podle barev, jako
nosí ponožky. Život musí mít řád, jak nemá, vše je ztraceno. No nebylo mi doma
líp, říká si občas. (Obvykle, když omáčky dojdou a mrazák se vyprázdní.) Ale
aspoň má klid. A svobodu.
Pak je tu Eva.
Źena tisíce tváří. Vysoká, štíhlá, anemická. S průsvitnou kůží a
propadlými tvářemi. S hranatými rameny, jak sama říká „dokonalé ramínko“
jednoho módního domu. Dneska před třicítkou myslí každé ráno na to, kolik péče
vyžaduje její tělo. Včera si někde přečetla „lidské tělo je jako malé dítě“. To
její dokonce čím je starší, tím více od ní potřebuje. Někdy je tím tak unavená.
V posledních dnech omezila všechny ty činnosti (a nanášené prostředky) na
– krém večer, krém ráno, bělicí pasta na zuby, olej na vlasy, BB cream,
deodorant, parfém... a někdy rtěnka. I tak je toho moc. Ještěže na ní všechny
její volné košile tak pěkně visí. Ještěže je taková dobrá figurína, kterou je
nutné jen čtyřikrát v týdnu trochu oprášit, vysoustružit s trenérkou.
No a to je další věc – nedokáže už necvičit, protože její tělo pak vrže jako
špatně promazaný stroj. A bolí ji záda, když celý den stojí modelem. Ale aspoň
se jí nikdo na nic neptá, stačí, že je, nemusí nic vysvětlovat, její tělo říká
všechno.
A pak jsem tu
já, Alice. Mám dnes napsat něco o stresu v našem životě. Ale my přece
nemáme žádný stres. (V poslední době mám stres jen z plynutí času). A jsem
nevděčná, když to říkám, vždyť právě díky tomuhle plynutí se stresuju míň než
dřív, dnes už mě máloco rozhodí. Slunce nás dnes všechny přemlouvá, že jsme spokojení.
A má pravdu. Jako zmámení ho následujeme. V polední pauze opouštíme
skleněné pokoje, turnikety cvakají, široké bulváry se plní jak
v milánských business parcích, je to průvod sáček a baloňáků, proud
businessmanů se převaluje v ostrém slunci, jak dobré víno poválíte po
jazyku, než ho spolknou lesklé skulptury budov a zůstane po nich jen opojná
příchuť a malátnost. Jaro je v Praze.
No stress, ať
už jsme kdekoliv, děláme cokoliv, všude je tolik inspirace, tolik života. A je
jaro!
********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zvolila toto téma: Půlnoc v Paříži
Žádné komentáře:
Okomentovat