Téma 11: Slova na B

text od lisarah:

Jak jsem poprvé učila

Přesně před rokem jsem stála frontu na poště a podávala doporučené psaní pro Univerzitu Karlovu. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Vystuduji si pedagogické minimum a možná budu v budoucnosti učit. Kdoví.

Protekl rok života mými žílami tak jako voda protekla řekou. Já studuji. Občas klesám na mysli, že je to blbost, že to nedám, občas mne to ani nebaví. Někdy jsem nadšená. Tak to prostě asi musí být.

Teď, právě teď nastala ta nejzajímavější chvíle (před závěrečnými zkouškami a psaním "bakalářky", brrrr) zkusím si předstoupit před třídu patnácti a osmnáctiletých dětí (jsou to ještě děti? Namalované nehty, barvené vlasy, drzé názory - ale uvnitř se snad přece jen ještě skrývá  neopeřené kuře života)

Přijíždím na zastávku O., odkud je to ke Škole pár kroků a pár zatáček. Jen co projdu vchodovými dveřmi, vyletí ze své budky školník. "Vy jdete za paní zástupkyní, že." A začne upalovat do prvního patra. Mám mu co stačit, a ani se nevzmůžu na odpověď.

"Á tady jste. Tady máte čaj, tamhle si převařte vodu v konvici, musím rychle něco vyřídit," a paní zástupkyně zmizí v bludišti chodeb.

Sundám si z ramene kabelku, pak i kabát. Ten pověsím na háček, a přihodím zelenou šálu navrch. Udělám si čaj, sednu na pohovku. Z brašny vytáhnu podklady k výuce a hospitační archy, které potřebuji vyplnit. Čekám. Svírá se mi žaludek. Hraji si s korálky, co mám okolo krku. Naštěstí hodiny poskakují kupředu, jak jsou zvyklé.

Zazvoní. Přestávka.

A pak už moje první hodina. Mám prváky, ekonomiku. Budu probírat živnosti.  Učitelka mne představí. Začnu výklad. Píšu na tabuli, využívám učebnici i otázky ze cvičebnice. Studenti spolupracují, je to radost. Náročné ke konci hodiny udržet ještě jejich pozornost. Holky už se věnují více svým vlasům než živnostenskému rejstříku. Zvoní. Uf.

"Bylo to dobré. Povedlo se vám to," chválí mne učitelka, která mou výuku sledovala. Teď mne čeká se stejnou učitelkou výuka ve třetím ročníku - Obchodní politika. Dostávám upozornění před vstupem do třídy: "Je jich tam dnes jen šest, a z toho dvě holky nemluví. Drží dneska bobříka mlčení." Aha. To bude oříšek. Vcházím do třídy, představím se - a už se hlásí holčina, co dneska nemluví. Vyvolám ji. Zmáčkne tlačítko na počítači a z něj se ozve: "Omlouvám se, dnes nekomunikuji, nemohu mluvit. Děkuji za pochopení." Usměju se, dovolím ji, ať se zase posadí a po zápisu do třídní knihy, se raději začnu věnovat obchodní politice. Probereme si aktivní a pasivní autonomní prostředky obchodní politiky. Na konci hodiny se ještě delší čas zastavíme u bilaterálních smluvních prostředků. I tak mi zbude trocha času, tak si to pro jistotu ještě jednou zopakujeme.

Poslední hodina toho dne je účetnictví - rozvrhové účty. Lehká látka, naštěstí. Už jsem docela unavená.

Najednou je to za mnou. Opět sedím na kanapi u zástupkyně, vyplňujeme potřebné papíry a povídáme si. Vypráví příběhy o studentech, o šesti vnoučatech a taky přihodí příběh o bláznivé učitelce. Mladá holka, strašně pečlivá, nezvládala studenty a přípravu na výuku. Jednou byla u ní doma - absolutní pořádek. Všude popisky - kolik mouky je v nádobce, kdy ji brala naposled a kolik. U lampy štítek LAMPA, u televize štítek TELEVIZE. Ptala se manžela: "Vám to připadá normální?" On řekl, že jo. Ona řekla, že jí tedy ne. No dopadlo to tak, že běhala kolem školy nahá, a nakonec ji odvezli do Bohnic.

S tím se rozloučíme a odcházím z budovy.

Tak co, budu učit?

text od Medy:

Bylo nebylo

Tak si tak v pohodě běžím potemnělým nábřežím. Vůbec nevím odkud, objeví se přede mnou chodec.

„Měla by sis dávat pozor,“ řekne potichu a rozčeří svým pádem černou hladinu. Dřepnu si. Ale proud ho odnáší hrozně rychle. Křičím, volám. Nikde nikdo. Instinktivně se chystám skočit za ním. Pak vidím, jak hlavou narazí do mostního pilíře. Cvakne to. Je to tupá rána. Zvoní mi v uších svou kovovou pachutí, ještě když doběhnu k tomu místu. On už není. Vlnky kolébají jen pár labutí. Je bezvětří. Svět divně stojí. Cítím, jak mi po zádech stéká pot.

Pak se budím. Tečou mi slzy. Jsem unavená vzlykáním. Tělo mám bolavé a těžké.

A to je jediný příběh, který se mi za poslední dobu udál a o kterém stálo za to napsat. Nevidím kolem žádný velký příběh. Jak řekl Marek Šindelka. „Povídka podle mě skvěle přiléhá ke skutečnosti. Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem... Všechno se rozsypalo do střepů.“

Zamilováváme se v průměru tak jednou za měsíc. V podobné frekvenci měníme své zájmy. Kupujeme hromady blbostí, které nás zhruba za stejnou dobu přestanou bavit. Bloudíme, brodíme se v těch střepech a tolik se vyčerpáváme zraněními, která si způsobujeme sami.

Hovoří o své poslední knize Mapa Anny: „Je tam popsaná celá anabáze jejího vrůstání do světa, to, jak otrocky přebírá a automaticky opakuje určité modely chování jiných lidí. Její rodiče a později partneři do ní zavlečou strašnou spoustu vlastních problémů, které vůbec nemá řešit ona. Trvá jí pak hodně dlouho, než se těch nánosů zbaví, než opustí všechny ty taktiky a masky, do kterých ji zakleli jiní lidé, a dotkne se sama sebe. Osobně to chápu jako určitý druh štěstí – přestat hrát všechny tyhle hry, nahlédnout, jaké prapodivné parazity v sobě hostíme, a pokud se jich nedokážeme zbavit, aspoň je mít pod kontrolou. Anna tohle v jistém momentu nahlédne a v jejím životě se něco velice uklidní...Zároveň jsme ve vší té svobodě paradoxně strašně náchylní přebírat cizí životní strategie.“

Co na to říkáte? Fascinující, viďte?

Máme vcelku přesné představy o naší budoucnosti. Ale je to skutečně naše budoucnost? Nebo jsme jen infikováni představami a sny někoho jiného? A kolik je takových parazitů, kteří se napojili na náš zdroj?

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila toto téma: Snila jsem o Moravě