Téma 12: Snila jsem o Moravě

text od Medy:

Budoucnost

„Budoucnost nedělám,“  odpovídá Tomáš Sedláček, když se ho v živém vstupu ptají na vývoj kurzu Eura. A já mu tak rozumím. Přesto se snažím dělat budoucnost dost usilovně. Bože jak já sním svůj sen. Jsem vytrvalá. Jsem nezlomná. Kašlu na predikci. Moje budoucnost je moje budoucnost. Tak mi na ni nesahejte. A je na Moravě. A vypadá-li zítra trochu jinak než dnes, no a co?

Drahá Lisarah, tohle tu zbylo z minulého týdne: Bojuju. Bořím. Brzdím sebe i jiné. Bráním se. Brečím. Blábolím. Bystřím smysly. Blafuju. Bojkotuju. Blednu. Blahořečím. Bublám. Bloumám. Bloudím. Blýskám se. Brousím si drápky. Balím. Běsním. Brouzdám. Bužíruju si. A právě teď. Bubnuji prsty do displaye svého telefonu.

Už několik dní to takhle provozuji den co den. Já, která neuznává, zlořečí a zavrhuje vztahy „on-the-line“! Jenže mě dostihla má budoucnost. Nebo spíš mi život servíruje takto důmyslně informaci, že „takovýhle už svět prostě bude“. Ber nebo nech být.

A já beru. Posíláme si fotky – sebe (to především), počasí (v tomto období je to pestré – slunce, sníh, kroupy, déšť, mráz), výhledů z okna (doma, práce, Národní divadlo, kavárna EMA), lidí (hlavně přátel – zvláštní způsob vzájemného poznávání přátel), zvířat (vlastních i cizích, živých i uvařených), dětí (jen cizích, jen živých), vína (z Moravy – on, z Čech - já), piva (hlavně z Čech – pouze já), večerních programů (přátel hrajících karty, hrajících Aktivity,  hrajících v divadle – rozumějte herců, kaváren, autorských čtení, degustací, diskuzí, hokejů, tréninků) a před chvílí mojí konvičky na kávu a vůbec mnoha věcí denní potřeby... A dny se odvíjejí jako němý film (akorát barevný). Bez doteků, vůní, chutí. Není to lepší nebo horší. Je to jiné. Nepodobné ničemu, co znám.

Jsme opatrní a přitom o sobě víme už skoro všechno: co nám dělá největší radost, čeho se nejvíc bojíme, co umíme a co neumíme, co bychom si přáli umět, co jeden druhého naučíme, co máme na lidech rádi a co nesnášíme. Známe své strachy a úzkosti, své závislosti, své dětství, své plány na život. Svou budoucnost.

Co víc potřebujete vědět o člověku, se kterým může čistě hypoteticky existovat vaše společná budoucnost?

text od Lisarah:

Moravský sen

"Mamííí, Mirek mne nechce pustit na počítač a už je tam hrozně dlouho!"

"To není pravda, jsem tu enom chvíli."

"Nejsi. Mamíííííííí!!!!"

"Neřvi brácha, musím dohrát level."

"Mamííííííííííííííííííííííí"

Už je skoro ani nevnímám, dochází mi síly. Sotva jsem porodila, hned jsem otěhotněla. Dva nároční raubíři, co mne oddělili od skvělé práce v tiché (!!) kanceláři. A tak si tu celé dny žijeme mezi panelákovými stěnami. Já a mí dva kluci, které i přes jejich zlobení miluji strašně moc. Jen občas, občas, když už fakt nemůžu, kdy jsem na pokraji, zavřu oči a vzpomenu si na to léto, na to kouzelné léto na Moravě.

S Matějem (nyní otcem mých dětí) jsme měli krizi, dali si "pauzu, co vlastně znamená rozchod" (nevěděli jsme, že náš prvorozený se ve mně už vytváří a že tedy kostky byly vrženy) a já se rozhodla jet za kamarádkou Lidkou na Moravu. Zvala mne k nim na statek už spoustu let, nebyl čas, byla lenost, znáte to. Teď mi nic nebránilo, naopak vypadnout z Prahy mi pomůže. Těšila jsem se.

Bylo po červencových svátcích, když jsem vystupovala z vlaku ve Vsi, slunce se předvádělo se svým vrcholným uměním, lněná halenka příjemně hřála. Bylo mi prostě dobře. Lidka už na mne čekala. Mávala tak rychle, že se její ruka skoro ztrácela. Taková Lidka je - energická a drobná. Následovalo prudké objetí. Však jsme se neviděly od střední školy.

Lidka mne popadla za pravou ruku a provedla celou vsí (netrvalo to dlouho, je maličká) až na konec k jejich domku. Ráj. Slovo, které mne napadlo, když jsem ho spatřila. A tak jsem ho zopakovala i nahlas, ať má Lidka radost. Měla ji. Je to její dítě (vynahrazuje si, že vlastní mít nikdy nebude), všechno natírá, obrušuje prkna, všude desítky květináčů i ovocných stromů. Prostě tvrdá celodenní práce.

Byla jsem za to ráda, aspoň tady Lidce pomůžu a zapomenu na svoje problémy. Každé ráno vstávání za tmy, nakrmit býka, dva čuníky, tucet králíků, bezpočet slepic a hus. A pak na pole. A nebo do zahrady. A mezitím obracet seno. Celý den jsme se sotva zastavily, abychom si otřely čelo a napily se studené vody. Večer jsem padala do spánku, sotva jsem se dotkla povlečené duchny.

Takhle blaženě uplynuly dva týdny, a mně bylo moc dobře. Příští den pršelo, tak jsme si udělaly volněji a o to více povídaly. Když tu někdo zaťukal na dveře - byl to soused - byl mi představen jako Jarek. Mně se okamžitě podlomily kolena - nebyl to největší krasavec na světě, ale něco z něj vyzařovalo. Mohl za to úsměv, medvědí tlapy nebo kudrnaté vlasy? Nevím, ale propadla jsem mu. Jeho jsem taky zaujala - propojení prostě naskočilo okamžitě - a tak se tu zdržel na kafe, i když se původně přišel jen zeptat na datum příští obecní schůze. Byl to jeden z nejohlazenějších dní mého života. Cítila jsem se jako zahalená v hedvábí.

Na statku jsem pobyla ještě dva týdny, ruce plné práce, hlava plná Jarka. "Náhodně" jsme se scházeli každý den. Byly to hezké chvilky. Tak hezké, že si nedovoluji ani já sama je popsat slovy, ale mám je v srdci navždy.

Jarek se před mým odjezdem vyjádřil jasně - stojí o mne. Byla jsem taky upřímná, stála jsem o něj, ale měla jsem nedořešený vztah. Řekl, že počká do sběru brambor. Pokud se vrátím, bude šťastný. Pokud ne, bude doufat, že jsem šťastná. S tím jsme se rozloučili.

Byla jsem rozhodnutá být zpět na Moravě dřív než v září, ale pozitivní těhotenský test a domluva s mužem, že to tedy ještě jednou spolu zkusíme, když jsme dostali tohle požehnání, ho změnila. A pak už jsem prostě žila den za dnem, až doteď.

Proč na to vzpomínám zrovna dnes? Protože je konec. Snaha byla, dvě děti přinesla, ale nezvládli jsme to. Dnes podepíšeme žádost o rozvod. A já můžu do konce života jen dál snít o pálení bramborové natě,  na které jsem nepřijela.

********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zvolila toto téma: Stres v našem životě