Zkouškové období
Sedím nad otevřeným laptopem, lokty ponořené do tun černě
popsaných a barevnými zvýrazňovači podtrhaných papírů. Nesoustředím se.
Poslouchám dětské hlasy z venku. Slyším bouchání míče o tvrdou zem a
bezstarostnost dětství. Já chci taky! Chci, aby mi bylo znovu dvanáct, chci
přijít ze školy, udělat úkoly, něco se naučit a mít volné odpoledne. Chci tu
volnost. A místo toho mi je dvakrát tolik, jsem na bytě se třemi spolubydlícími
a procházím si otázky ke státním závěrečným zkouškám. Co to vůbec dělám? Samej
stres, litry coca coly, čokoládové tabulky, neustály refresh facebookovských stránek. A
mezitím občas očima přejedu pár stránek nějakého textu k nějaké otázce. A pak zoufale sáhnu po
dalším štráfku čokošky. Proč to vůbec dělám? Budu mít titul, kterým mne skoro
nikdo oslovovat nebude, budu mít titul z oboru, ve kterém nechci hledat práci.
Budu mít pokoj od učení!
Měla bych být dospělá. V pětadvaceti vědět co chci. Ale
nevím. Nevím, čím se chci živit. Nevím, kde chci bydlet. Nevím, jaký životní
styl chci vést. Nevím, s kým chci žít. Nevím, kým chci být.
Nejsem si ani jistá, že vím, kým jsem. Život mne unáší
vpřed jako vlny na moři. Občas je to bouřlivé, občas poklidné. Záleží na počasí
(= na tom, co se přihodí).
V životě mám ráda okamžiky. Když se s rodiči koukám na
film a povídáme si u toho. Když jedu na kole z kopce. Když čtu knížku, která
mne nenechá ji odložit. Když si koupím točenou zmrzlinu a je takové horko, že
ji nestíhám lízat, takže mi teče po prstech, které jsou pak slepené. Když se na
mě usměje milej kluk v metru. Když se mi povede říct vtip, který zafunguje.
Když uléhám do čerstvě povlečenejch peřin.
Takových fajn věcí, které mne v životě blaží, bych mohla
mít ne jeden, ale padesát odstavců. Podle toho usuzuji, že jsem šťastná a mám
život ráda. Jen už si jsem méně jistá, že mám ráda ten svůj život. Nedokážu
přijímat dospělost. Proto chci do tepláků a jít si házet balonem ven. Nejde to
už, vím. Musím tu sedět, učit se makroekonomii a smiřovat se s tím.
A tohle je na tom zkouškovém to nejhorší. Ne učení - ale
dokopat se k němu. A za druhé - přežít tyhle na mysli klesající úvahy.
text od Medy:
Zkouškové období
Sedím
v kavárně „Dobrý ročník“. To jsem já – dobrý ročník. Vnímám se zevnitř a
vzrůstá ve mně strom života a košatí se, právě rozkvétá, řekla bych. Myslím na
úryvek z knihy Strážkyně pramene, co četla Jana Stryková na Noci
literatury. Tak to je – voda začne vřít v nitru, pak až bublinky proniknou na
povrch. Vše je stále v pohybu, i když to nevidíme.
Mladá slečna,
pravděpodobně studentka, s vlnitými vlasy listuje skripty. Je krásná.
Světle hnědé prameny vlasů jí důrazně rámují něžné rysy obličeje. Má řecký nos,
který musí muže přivádět k pláči. Pije své cappuccino. Hrneček zvedá
k ústům ještě tím mladistvým neohrabaným vyplašeným gestem. A já jí
závidím jednu jedinou věc – zkouškové období.
Kavárna je
zařízena v půvabném stylu „co dům dal“, hraje francouzská hudba, krásné r
rezonuje v mé hlavě tak, jak kdysi resonovalo i na mém měkkém patře.
Honí se mi hlavou tisíce myšlenek. Smrkám ještě černou krev, jak mi můj
poslední let protáhl dutiny. Zažívám toho tolik. Uvnitř mě vře život a já se
usmívám a nevím o tom, lidé na to neuvěřitelně reagují, chtějí si kousek vzít,
konečně vidím svět v plné paletě jeho barev, vnímám sebe, záři malého
ametystu, co mám vsazený v hrudi. Zběsilé tempo marše, co právě zní, cválá jako
můj život posledních měsíců. Umím žít přítomností, dokázala jsem to. „V
přítomnosti je největší pravda o vás.“
Chtěla bych
takhle žít i dál, vstát brzy, projít se vinohrady, políbit pohledem nepozemsky
krásné panorama Svatého kopečku. A žít a žít a žít. A pak psát a psát a psát.
Slečna odchází.
Její kamarádky si ji berou do parády. Ale tak nějak jinak. Tak nějak po jejich.
Moravské holky.
„Eli je taková
kočka, že?“
„Slyšela jsem,
že se bude stěhovat, že má v Praze nějakého chlapa. Škoda.“
„Na víkendy je
tu snad zpět.“
„Třeba si tam
najde nějakou práci, po škole to bude mít lepší než tady.“
Tatínkové venčí
děti v kočárcích. Lidé se tu svižně loudají. Jejich chůze je svěží. Venku
u stolečku sedí krásný chlap s ostře řezanými rysy, se strništěm. Při
úsměvu mu koření kolem očí drobné milé vrásky. Připomenou mi tebe. Sem tam zní
rakouská němčina. Kolemjdoucí se zdraví zúčastněným hlasitým pozdravem a
usmívají se. Jsou rovní, řádní a upravení. Hezky oblečení. Popisuji jen to, co
vidím. Nejsem objektivní, protože to tady miluju, ale cítím se tu šťastná a to
je myslím mnohem víc. Některá místa mají tu moc a už jen to, že jsou, je ten
největší dar.
Ráno jsem tu
hledala bankomat, prošla jsem dvakrát náměstí dokola, na poště mi řekli, že
jeden je velmi daleko, za náměstím, pořád dolů a doleva... a pak mě jedna
postarší dáma chytla v podpaží, že mě k němu doprovodí. Lidé říkali: „Je
to daleko.“ Ale pochopila jsem, že vzdálenost tu vnímají jinak. Celá situace
byla groteskní, ale jen v optice pražáka. Proto jsem se pak sama sobě
zasmála. „Změňte postoje, které vám neprospívají.“
Nechce se mi
odtud, jenže jsem v práci, a tak se musím vydat hledat wifi. Poskládat
zpět do kostičky tohle malebné leporelo. Přetrhnout nic. Nevadí. Jednou ten čas
přijde, říkáš. A já ti to věřím. Věřím ti.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zvolila toto téma: Milostný dopis ve verších
Žádné komentáře:
Okomentovat