Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?
Milý Tobiasi,
moje divadelní hra je téměř dopsána. Ta pasáž, o které jsme spolu hovořili,
není počátek, naopak, je to závěrečná pasáž. Poslední scéna, její obraz mám
navždy s přesnými detaily uložen v paměti. Je to přesně ta chvíle, kdy závěrka
cvakne a obtiskne obraz čítající milióny pixelů na paměťovou kartu a pak už
není nic. Čas plyne dál, ale ta chvíle je jednou provždy pryč, uzamčená do full
framu, máš-li štěstí.
Řekls mi, že mám tvář, za kterou se lidé na ulici otočí. Mělo mi to
osvětlit Tvé nerozvážné narušení mých kruhů? Potkat velikána jako jsi Ty, nutně
člověku změní život. Nejen mou tvorbu, ale všechno mé žití. Jak by ses cítil
Ty, kdybys mě vzal k sobě domů, na místa Tvému srdci nejmilejší, já nenávratně
vstoupila do Tvého historie, prožili jsme spolu chvíle, které by se jistě daly
označit za intimní, a já už bych pak k Tobě nevyslala ani slovo? Vymazala Tě z playlistu jako otravnou, pořád dokola omílanou skladbu (byť
se zdála na první poslech tak zajímavou). Zakázala Tě jako zcenzurovanou hru,
plnou nebezpečných, až k jádru věci prostupujících myšlenek. Vím, že Ti tady
pokládám otázky, které Tě unavují a komplikují cestu jednoduchým a zavedeným
nervovým spojením v Tvém mozku. Takhle mimo rámec je ale občas důležité
uvažovat a především žít. Zažívat, co jindy ne, odevzdat se, dovolit si být
líný, šťastný, lehkomyslný... sednout si do trávy pod hrušku (třeba pod tu Tvou
Máslovku) a s chutí se zakousnout do té nejzralejší, až Ti její šťáva stéká po
prstech a Tobě to vůbec nevadí. Jenže Tobě přesně tohle vadí, že? Nemít přesný
scénář, nedržet se ho, improvizovat. Takové herce nenávidíš. A přesto - dovol
mi to říci - to jsou Ti největší.
Pohrdání od Alberta Moravia jsi jistě četl. Tahle kniha mi o nás vysvětlila
všechno, co jsem nechtěla a neuměla chápat. Proto miluju literaturu, dává
odpovědi na otázky, kterými se zabývám dlouho a ne a ne na ně přijít, pak čtu
řádky, které říkají lépe vše, co cítím a prožívám, než bych to kdy dokázala
sama. Milovala jsem Tě. Teď to můžu říct. Zamilovávala jsem se skrze Tebe do
sebe. Konečně. Byl jsi vším, čím jsem mohla být i já, čím jsem chtěla být. Ale
hlavně už jsi to všechno, co já se teprve chystala, dělal. Uměl jsi to, dokázal
jsi to, ukázal jsi mi to. Vše, co jsi vytvořil, bylo plné života, křehkosti
umění, prožitků, snad všeho, co Ti vždy tak bolestně unikalo. Z toho, že tohle
byla možná jediná Tvá role v mém životě, jsem byla nefalšovaně překvapená.
Děkuji za optání, již se těším dobrému zdraví. Ač jednu věc zde musím
zmínit. Když jsem letos opouštěla nemocniční bránu s ochromujícím hučením v
hlavě a probudila se až s nohama nahoru v náruči mladé a vyděšené sestřičky,
roztočil se kolotoč událostí a vyhodil mě z konceptu. Poprvé v životě jsem
potřebovala někoho, kdo se o mne postará. Nemusím Ti jistě říkat, že adeptů
mnoho nebylo. V kolonce „zázemí“ v propouštěcí zprávě zelo prázdné místo a já
se cítila slabá jako ještě nikdy - v těchto místech Tě nejspíš ohrožuji svou
sentimentalitou – zkrátka pochopila jsem jednu důležitou věc – nejde být celý
život sám, jestli si to stále myslíš, tak jsi na velkém omylu.
Přeji Ti mnoho šťastných dnů, bezbřehé inspirace, útěšného klidu na práci,
ať najdeš to, co hledáš, bylo-li to ve světě, cestuj, bylo-li to doma, zůstaň.
Dnes už chápu, jak moc jsi tehdy potřeboval suverenitu. Protože ta i mé dny
těchto měsíců nasytila životem. Nemůžu však skrýt zklamání z Tvého rozhodnutí
žít v ústraní. Naše setkání pro mě bylo důležité, protože bylo začátkem mojí
vlastí cesty, kterou jsem nastoupila a zažívám život mimo své limity. Scénář
jsem jednou provždy nechala žít svým životem. Věřím, že se nic se neděje
náhodou. Své nutkání oslovit mě možná jednou rozluštíš sám, schovej si tu
chvíli pro sebe, půjde-li to, jako full frame.
Vše dobré,
A.
text od lisarah:
Zahrádka
Petr Čtvrtka byl chatař a zahrádkář. Typický Čech, co tráví víkendy prací,
nadává na to, ale nemůže s tím přestat, nemůže si pomoc, ve skrytu ho to baví. V pátek
ve tři vložil kartu do píchaček, cvaklo to a od tohoto momentu žil - až do pondělního cvaknutí. Po
práci nasedl do svého warburgu, zajel k Jednotě, nakoupil deset piv, kus
točeňáku, chleba, mlíko. Další hodinu strávil na silnici. Když přijel na chatu,
otevřel okenice, vyvětral, sedl si na schod a o zábradlí si načal první pivo.
Když uhasil žízeň, převlékl se to montérek, vyndal hrabičky, rýč, sekačku a
další potřebné nástroje, které hodlal použít k zvelebení svého pozemku.
Pustil si rádio, načal druhé pivo, zaklekl a plel.
Petrovi Čtvrtkovi bylo dvaapadesát let a tímto způsobem trávil víkendy celý
život. Dokud byli rodiče, tak z donucení, remcal, nechtěl, chtěl se raději
bavit s kamarády nebo dlouho spát. Když umřel táta, pomáhal mámě, měla revma,
nemohla moc na nohy. A když o pět let později zemřela i ona, najednou mu chata
začala patřit. Petr Čtvrtka se stal majitelem pozemku a stavby na něm. Co se
v reálu změnilo? Jen to, že už tu byl sám, nemusel mámě pomáhat ze schodů,
nemohl se s tátou přít, zda je pravda, co píšou v Rudém právu.
„To to zase vyrostlo, co? Tomu plevelu se nějak daří, škoda, že ne i cibuli,
viďte?“ nečekaně zaútočila sousedka Soukupová, které patřila - po nebožtíku
manželovi, předsedovi místního JZD - sousední chata. Petr Čtvrtka se narovnal,
až mu luplo v zádech, a spatřil kyprou ženu s umaštěnou zástěrou a
rozcuchanou trvalou, jak se opírá o jeho zelený plot, který před měsícem
natíral. „No to víte, to už tak je, se nedá nic dělat.“ odpověděl a rychle se
sklonil zpět k práci, doufaje, že to Soukupovou odradí a zmizí ve své
chajdě. Doufal marně. Čekalo ho ještě pětadvacet minut zdvořilostního plkání.
Když konečně za Soukupkou zaklaply dveře, byl tak bez nálady, že se na práci
vykašlal a raději si šel dát točeňák a další pivo.
A tak probíhal jeho víkend za víkendem. Žil tak, jak žil, protože to tak
prostě bylo. Možná kdyby se oženil, měl děti, bylo by to jiné. Možná by chatu
prodal, možná by sem jezdila celá rodina. Možná by měl větší radost ze života.
Ale takhle Petr Čtvrtka nepřemýšlel, on byl spokojený, když rozdával chlapům na
dílně vypěstované mrkve a spadaná letní jablka. Těšilo ho, že o jeho výsledky
práce aspoň někdo stojí.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala jako téma citát prof. Hilského"Musíme si umět
vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není." (Hilský - Když
ticho mluví)
Žádné komentáře:
Okomentovat