Téma 85: Na cizí svatbě

text od lisarah:

Na cizí svatbě

Je pátek večer. Je tu ticho. Vysprchovala jsem se, do skleničky si nalila bílé víno a přihodila tam tři kostky ledu. Sedím na gauči, schoulená v dece, popíjím střik a poslouchám písničku Pri oltári od Kristiny.

„bola som len druhá, ja to viem“

V ruce mám svatební oznámení. Jeho a zároveň ne moje. Dnes se s ní oženil. Přesně rok po tom, co...Je to vůbec možné, k němu stále tolik cítit? Jak se vše, co my dva jsme měli mezi sebou, vypařilo. Jak je možné, že tak rychle našel jinou, tu osudovou? A já přitom zůstala tam, kde jsem byla před rokem?

„Raz, keď budeš stáť s inou pri oltári,
možno, že sa zmením na slzu v tvojej tvári,”

Zavírám oči, představuji si to. Bílé šaty, dlouhé nevěstiny černé vlasy ukryté pod bílým závojem. Pak mi vnitřní zrak představuje ženicha - růže v klopě černého saka, které jsem vybírala já. Černé vlasy na pěšinku, lehce nervózní úsměv. Ženy v kostýmcích, muži ve špatně uvázaných kravatách, děti v roztomilých šatečkách. Tvarohové koláčky, knedlíčková polévka, rozbitý talíř.

Chci žít současností, pustit to pryč, z hlavy, ze srdce. Ale nejde to, i když se mnou nechce mluvit, je u mě denně - v podobně své dcery, kterou odmítl. Přesně před rokem, to je právě ta ironie, nechtěl, aby se ani narodila. Takže ano, jsem jen ta druhá, nic s tím neudělám, ale i tak mu musím děkovat, obdaroval mě na rozloučenou tím nekrásnějším, co mě každý den drží při životě.

„z tvojho sveta odídem”

text od Medy:

Na cizí svatbě

Sedím u krbu, čtu si, můj muž sedí naproti, mám tak ráda, když se na mě mezi řádky usměje a mrkne. Ten zlomek vteřiny, kdy se mi odkryje mapa vrásek kolem očí, mapa, kterou bych dokázala nakreslit poslepu. V tu chvíli jako by všechen čas, co jde kolem nás, najednou ani nebyl. 

"Sedí v patře kavárny. Nádherný funkcionalistický dům z první republiky... A dnes večer. Premiéra. Dnes večer vystoupí poprvé Žesťové kvarteto, ještě má ten leták schovaný v deskách pracovního diáře. Ještě dnes vidí tvář toho postaršího elegána, jak jí ho s úsměvem podává. A jak, když odbíjí pátá hodina, se jme pozounu a hraje. Až srdce pláče. I oni oba. Drží se pod stolem za ruce a srdce by jim mohla puknout. Ale nedá se nic dělat. Nic." Psaní ze Španělska

A jako by dnes nic z té bolesti nemělo onu ničivou sílu jako před lety. Dnes mám pocit, jako by byla bolest tak mizivá a průsvitná, jako dým z cigarety, co zaručeně odnese sebemenší poryv větru. Čekat až to přejde. Vždyť je to tak snadné.

Sedím v jedné z předních řad, ale přesto ne v té první. Do rodiny už dávno nepatřím. I když všechny ty tváře důvěrně znám. Všechny ty výrostky, co jsou dnes dospělými muži a ženami, můžu identifikovat podle jejich důlků ve tvářích a šibalsky povytaženého obočí. Vrhají na mě těkavé pohledy plné něhy, aby mi demonstrovali, že mě poznali. Jsem zvláštně šťastná, oblažená pocitem, že věci jsou tak, jak mají být. 

Je mi tolik blízký onen povědomý pocit být divákem, přináší pocit bezpečí, být nezúčastněně součástí něčeho velkého, co se odehrává přímo před vámi. Přesto mě, když nevěsta kráčí uličkou, přemáhá ten"hořkosladký smutek nad vším, co mě tehdy trápilo i co mi bylo drahé, a co už není.“Alain de Botton Jako když se vysloužilá primabalerína dívá na svou nástupkyni - o dost mladší, krásnější, pružnější. Mísí se v ní pocity pýchy a závisti, ale ze všeho nejvíc je dojatá, jako kdyby vedla svou dceru do první třídy. Přehrává si celou svou zářivou kariéru, všechna ta nádherná představení plná vášně, vzdoru a pokory zároveň. Tolik toho prožila s těmihle lidmi, co sedí všude kolem. 

"Sedávali jsme kolem stolu v rohu tmavé světničky s nízkými okny. Smáli se v pološeru, velká rodina, její teplo, vřelá objetí a úsměvy, cítit pod kůží to... kmenové sepětí a vzájemnou oporu tak samozřejmou jako je krevní pouto...Vyprávěli si příběhy jako kapitoly z kroniky jedné generace, s touhou vepsat si je hluboko do mysli. Paměti kmene, jichž jsem se i já postupem času stala součástí. Otiskla svou stopu. A za ten krátký čas s nimi, který mi byl spravedlivě vyměřen, jsem strašně vděčná. Přijali mě. Stačilo pár týdnů. Byla jsem tam doma a poprvé v životě chápala sílu toho slova... Slova, na jehož základě se dá vystavět monumentální stavba z vysoce křehkého materiálu... A ta se pak velkolepě vzpíná k nebesům. Až do doby než přijde zemětřesení."Deníky II

Sedím u krbu, píšu, můj muž sedí naproti, mám tak ráda, když se na mě mezi řádky usměje a mrkne. Jako by všechen čas, co jde kolem nás, najednou ani nebyl. 

*********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma Jaké to je mít tak velkou zahradu a nikdy neochutnat, co jsi vypěstoval?