text od Medy:
"It´s all make believe, isn´t it?" Marilyn Monroe
Marilyn žádný
facebook neměla a už tehdy jí bylo jasné, o čem to celé je. Všechna ta
znepokojivě šťastná rodinná alba, pseudovenkovské svatby na statku, těhotenská
břicha na tisíc způsobů, čerstvě narozené děti v košíku, jednoroční děti v
bekovkách, všechny ty photoshopem prohnané obrázky provinčních fotografů, co
splácejí svůj Nikon D600, ty představují realitu nebo přetvářku? Ptám se, protože
už se v tom nevyznám. Kdo nemá osobního fotografa, tomu bude jistě brzy důrazně
doporučeno přestat dávat svoje fotky na sociální sítě.
Otázkou je proč
bych měla na facebooku lhát svým přátelům? (mám přece v přátelích jen přátele?)
Jenže nedělají oni to stejné mně? No a je to vůbec jiné, když se svými přáteli
sedím na dvoře v Hruškách a snídáme Zweigel roséčko? Je! Jsem si tím jistá. To
není přetvářka. To je život. Tam se odehrává. Ne na síti. To jsou ty nejhezčí
chvíle. Nemám je nikde na fotkách, mám je pořád u sebe.
O jakou
prezentaci se to vlastně všichni pořád snažíme? Když projíždím touhle nádhernou
zemí, na každém šutru, u každého vodopádu, na každém kopci se šteluje nějaká
dáma pro fotku, kterou hned zatepla háže na fb. Ale proč? Já jsem nejdřív vůbec
nechtěla být součástí toho cirkusu. Pak jsem přislíbila, že budu postovat
nějaké fotky, když už jsem teda "tak daleko", tak se podělím touto
cestou. (podělím, ne pochlubím, ale je v tom rozdíl?) A pak mě to začalo docela
bavit. Spolkl mě můj vlastní narcismus jako tisíce jiných. Sbírám lajky.
Zatímco se tu v kempu bavím se sedmdesátiletou backpackerkou z Kalifornie o
amerických prezidentských volbách a tahle moje realita mi přijde mnohem
zajímavější (a zároveň nesdílitelná), než obrázkový svět facebooku (a to v něm
všichni trávíme tolik hodin svého drahocenného času). Proč jsme vlastně tuhle
falešnou realitu vymysleli? Proč potřebujeme nějakou další - rozpínavou,
metastázující, hystericky šťastnou - realitu? Jako plastičtí chirurgové
vyřezáváme dokonalé štěpy z našich nedokonalých životů a vyrábíme ze sebe něco,
co nejsme. Proč mají lidé potřebu se chlubit, ukazovat se v nějakém jiném -
lepším - světle? Proč "sdílejí" své štěstí - je-li to skutečně
štěstí? Moje babička říkavala, že když je někdo šťastný, nepotřebuje to dávat
nikomu na odiv (a ještě dodávala "stejně by všichni akorát
záviděli"). Možná měla pravdu, možná tímhle divadlem podněcujeme jen
závist. Ale možná je to i k něčemu dobré, možná někoho inspirujeme, možná někdo
zvedne zadek a vyrazí uzřít ten vodopád na vlastní oči.
Třeba je to
paralela - ta světlá polovina - k černé, kterou do nás denně ládují média.
Rovnováha vesmíru zůstává zachována.
text od lisarah:
Přetvářka
Crrr. Zvonek. Slyším ho a jdu otevřít. Mozek vyslal signál, tělo plní
rozkaz. Do náruče beru Modřinku a otáčím klíčem v zámku. „Ahoj! Až
zaparkuješ, pojď nahoru, nechám odemčeno.“ Vítám středoškolskou kamarádku
Sylvu. Za dvě minuty je tady. Pro jistotu koukám z okna v kuchyni, kde
parkuje. Přitom si všimnu, že sousedka Jitka otevřela okno a myje ho. Venku je
pár stupňů nad nulou, myje pouze jedno. No proč asi - sleduje, kdo to
k nám přijel. Tak přesně tohle slídění, shánění informací, žití cizích
životů jsou důvody, proč jsem ráda, že tu již nežiji. Přijet sem na pár týdnů
k rodičům, to ano. Ale žít tu celý život? Dejte mi pokoj!
Vařím čaj pro Sylvu, malá si hraje a nasazuje kroužky na tyč, přebírám od Sylvy
dárečky pro Modřinku - pitíčka, sušenky. Je hodná a hodně upovídaná. Začne
vyprávět o sobě, synovi, druhém těhotenství, miminku kamarádky, příteli druhé
kamarádky, stěhování třetí kamarádky, změně práce čtvrté kamarádky... Přestávám
vnímat, vím, že do konce návštěvy si Sylva vystačí sama, a přemýšlím nad jinými
věcmi.
Sylva se zdržela dvě hodiny, pak musela pro malého do školky. Víme, že se
půl roku zase neuvidíme. A kdo ví, zda to bude ještě před porodem.
Modřinka byla unavená, dala jsem ji hned do cestovní postýlky spinkat.
Přišel táta. Uvařili jsme si kafe a povídali si. Mluvil o sousedce Jitce,
taky to viděl. Smáli jsme se. Ony - Jitka a její máma (kdysi i babička) - si
nemohou pomoci, po všem slídějí, vše je zajímá. Ale aby samy o sobě něco
prozradily? To nikdy! Jitka porodila svého syna o dva měsíce později, než já
svou dceru. Přesto jsem s ní na procházce s kočárkem ani jednou
nebyla.
Modřinka stále spí, jdu pověsit prádlo. Před vraty potkávám Jitku, jede
s malým na procházku. Zdravíme se, usmíváme se na sebe, přejeme si hezký
den.
Všichni hrajeme.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma Když v noci nespím.
Žádné komentáře:
Okomentovat