text od lisarah:
Nejdůležitější je psát život
Sedím nad prázdnou stránkou. Za oknem tma a světla lamp. Začala zima. Ve
vzduchu už je cítit nachystaný první sníh. Jen začít padat. Jsem otupělá a svit
obrazovky mě ničí. Už nemůžu, patnáct let píšu lehké, nadýchané, slunečné,
pocukrované články do lifestylových magazínů, a už nemůžu. Píšu, co nežiju.
Táhne mi na čtyřicet a stále si musím vymýšlet témata typu 30 věcí, co musíte stihnout do 30.
Jsem bezradná, chce se mi křičet a zatím na mě vrčí jen ten prachbídný
notebook No tak pracuj, pracuj, ťukej,
piš, vymýšlej si, lži. Ne nechci, nemůžu už. Nechám toho, otevřu si
cukrárnu, budu sedět na terase a popíjet dobré caffè americano. A účty za mě
zaplatí kdo?
Ba ne, ze všeho nejraději bych napsala román. Dobrý, dojemný, silný. To
přece každý, kdo píše. A kdo tvrdí, že ne, tak o to stojí ještě víc. Nemám na
to? Nevím, zatím nemám odvahu vstoupit do nejistoty a zkusit to.
To mě ale neruší při úvaze, o čem by byl. Chtěla bych popsat historii čtyř
generací žen v naší rodině, její zásadní příhody a tragédie. Nebo si něco
úplně vymyslet? Jak by asi tak kniha voněla. Jaký by to byl pocit poprvé ji
držet v rukách, ještě horkou z tiskárny. Prodávala by se, zvládala
bych čtení a autogramiády?
No tam prrr, o čem to tu přemýšlím! Dnes přece musím napsat recenzi těch
čtyř fialových rtěnek. To je zase módní trend.
Jde se tedy psát, ať můžu jít konečně spát.
Novinářka se dává do záslužné práce.
Jo, tak to určitě.
text od Medy:
Nejdůležitější je psát život
Vždycky jsem
tak nějak tušil, že bydlím daleko. Že budu vždycky tak trochu na okraji -
civilizace, společnosti. Když jsem jezdil ze školy a býval jsem tím posledním,
kdo vystupoval a pak si to štrádoval ještě kilometr polem k naší farmě,
napadalo mě občas, že možná jsem trochu jiný než ostatní. Možná si říkají, že
jsem chudák, že se musím cítit hrozně osaměle. Ale to ne! Já měl vždycky samotu
rád. Vždyť u nás vedla i trať, i když vlak tam nestavil. Měl jsem krásné
dětství. Uměl jsem se postarat o všechny druhy domácích zvířat. Každý den jsem
si mohl sednout u moře a pozorovat delfíny nebo velryby. Každé ráno jsem se z
okna díval na hřebeny jižních Alp, jak se táhnou do nekonečna v dlouhém pásu
zvrásněné krajiny. Domluvil jsem se třemi jazyky. Jezdíval jsem s dědou lovit
raky a prodávali jsme je pak do jedné zájezdní boudy, kde je turistům grilovali
za desítky dolarů. Nežil jsem odtrženě ani samotářsky, nebo alespoň jsem si to
o sobě myslel. Když jsem dostal řidičák, zdolával jsem serpetýny směrem na jih
skoro každý den, tak jako tehdy řidič našeho školního autobusu. Časem jsem se
usadil jen pár kilometrů od mé rodné farmy (asi dvěstě, což není na poměry naší
země žádná vzdálenost.) Oženil jsem se mladý. V podstatě se svou první láskou.
Naši přátele říkávali, že k sobě prostě patříme. Rozvedl jsem se záhy, protože
jsem zjistil, že lidi spolu jsou, protože nechtějí být sami a protože si na
sebe zvyknou. To je všechno. Není v tom nic zázračného, romantického už vůbec
ne. Najednou jsem začal rozumět všem těm lidem, co skáčou bungee jumping, lezou
bez jištění, skáčou padákem, jsou to lidi, kteří už znají ten pocit, v životě o
něco přijít, ti, kteří možná cítí, ať to zní jakkoliv absurdně, že zvládnou, i
když ztratí to nejcennější, co mají - svůj život, nebo možná věří, že se to
nestane, ale spíš už jim na tom nezáleží. Strach nikdy neposouvá, jen
paralyzuje, jeho překonávání má v životě tu nejvyšší cenu.
A tak jsem
vyrazil na cesty. Nejdůležitější je psát život. Příběh. Jen to, co prožiju, je
život. Jak říkal můj děda, jednou nebudeš vzpomínat na to, jak jsi sedával doma
na zápraží. A proto lezu na kopce, na skály, skáču z útesu, plazím se v
jeskyni, proto sprintuju a v menších či větších kruzích honím svůj vlastní
ocas. Na každém byť sebekrásnějším místě se zdržím pár dní. Proto hledám na
mapách města, jejichž jména se mi líbí - třeba Geraldine, právě teď - a tam
jedu - i když zrovna prší, jako právě teď - a píšu život. Ztrácím po cestě
světýlka iluzí, která jsem jako malý kluk chytal do dlaně. S každou cigaretou, prašnou
cestou, píchlou pneumatikou, promoklýma botama jsem pořád blíž cíli. Jedu si
pro to, co možná ani nechci poznat. Že je život o ústupcích, o strpení (nikoliv
však utrpení), o radosti (vždy něčím vykoupenou), o žití (se zatnutými zuby,
je-li to třeba).
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala citát Marilyn Monroe "It´s all make believe, isn´t
it?" - Všechno je to přetvářka, nebo ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat