text od lisarah:
Obraz nakřivo
V dětském pokoji máme pastel od Wandy z Nového Mexika. Kdo je
Wanda? Tchánova bratrance třetí žena.
Vloni v květnu zde byla celá rodina na návštěvě. Wanda maluje (kdysi
absolvovala i stáže u nějakých amerických malířů - bohužel moje angličtina je
slabá, navíc Wanda vyprávěla s takovým zaujetím, že se jí nedařilo mluvit
pomaleji a jednodušeji, abychom jí rozuměli. Navíc, za ten rok a půl jsem
zapomněla i to, co jsem z její řeči pobrala.)
Přivezla několik volných listů jako dárky - jinak by to bylo složité na
přepravu. My si s mužem vybrali ten nejoptimističtější a nejhezčí. Je na
něm zachycená reálná krajina (čeho už nevím, ale mělo by to z druhé strany
být napsané). Barvy jsou svěží, jasné. Opravdu jsem z obrázku měla radost.
Doma jsme přemýšleli kam s ním.
Padlo rozhodnutí, že ho umístíme do připravovaného dětského pokoje. Dobře,
místo máme, teď sehnat rám. Nedařilo se nám nic vhodného najít (Špatný rozměr kresby?
Výrobci produkují nesmyslné tvary rámů? Kdo za tento problém může?). Nakonec
jsme se smířili s verzí jemného rámu a bílé „pasparty“ okolo. Slovo
pasparta je v uvozovkách proto, že rám je větší než rozměr kresby, a tak
jsme pod něj položili bílý papír, aby to vypadalo jako pasparta. Popisuji to krkolomně, ale nevypadalo to ve výsledku
vůbec špatně.
Teď ten kámen úrazu - obrázek se každou chvíli posune, takže většinu času koukáme na křivý obrázek v jemném
rámečku. Ano, tak to prostě je, tohle vyprávění nemá žádnou pointu, jen
zachycuje realitu bez přikrášlování. Tak se podívejte na ten obrázek, ať
z tohoto čtení aspoň něco máte:
(pozn.: Než jsem stačila vyfotit v podobě, která mě k textu
inspirovala, manžel obraz narovnal. Zrada!)
Obraz nakřivo
Vztahová
inteligence holek na vysoké na tom není zrovna nejlíp, často je to jejich první
exkurze mimo domov. (Kde se toho o vztazích obvykle moc nedozví, o to méně,
jsou-li z neúplné rodiny.) Jí bylo teprve dvaadvacet a pořád měla potřebu mluvit
o nedokonalostech toho druhého. Jako by sama nebyla dost obraz nakřivo.
Tehdy byla se
svým mužem ještě krátce, seděli ten večer v přítmí kavárny a ona mu
vysvětlovala (nikoliv vyčítala), co jí vadí a jak se cítí nepříjemně, když dělá
to a to. A jak mu to říká, protože jí na jejich vztahu záleží a nejedná se
tudíž o žádnou buzeraci. Bývala terapeutická, nejen proto, že studovala
psychologii, ale hlavně proto, že měla velké ambice nenechat svůj první vztah
ovládat pocity. Všechno vyslechl. Ale neřekl nic. Jako obvykle. Mlčel dlouho.
Pravděpodobně toužil po konci tohoto tématu. Vždy byl naprosto imunní k jejím
citovým výlevům a tak se k sobě dokonale hodili.
"Co si o
tom myslíš?" nedala se, "určitě je taky něco, co ti na mně
vadí." Ženy mají zvláštní sebemrskačské sklony. Dlouho přemýšlel. Najednou
jeho tvář na okamžik vypadala, že na něco přišel. Pak se další drahnou chvíli
zdráhal kritiku na její osobu vyslovit. Konečně se osmělil a řekl s naprosto
vážným výrazem:
"Víš, vadí
mi, když mluvíš u filmu."
A ona v tu
chvíli věděla, že s tímhle chlapem bude mít sladký život.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma Být sám sobě otázkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat