text od lisarah:
(Ne)mluvit o lásce
Nemluv o lásce,
pokud to myslíš vážně.
Neříkej, že máš rád.
Dokaž to.
Nečekej vyznání,
ale silné objetí.
Nekřič, že miluješ.
Miluj.
Mlč, lásko.
text od Medy:
Kdybych tě miloval méně, dokázal bych o tom mluvit více
Některé věci
přicházejí až s věkem. Patří mezi ně nakupování kvalitního spodního prádla,
pohodlného oblečení z přírodních materiálů, kožených bot; jedení oliv a
avokáda; pití piva, portského a dobrého rumu; úbytek sebeobviňování, pozorování
a hodnocení druhých lidí; tulipány; vůně růží; Novosvětská (o tomhle se musím
rozepsat, teď čtu dvě knihy - Lišky na vinici a Hovory s TGM, shodou okolností
zde zaznívá myšlenka tzv. Nového světa, ale ty řádky jsou platné i dnes,
myslím, že o životě založeném na svobodě a souladu s přírodou ještě uslyšíme,
zároveň nás pořád fascinuje to nové - nové myšlenky, nové výzvy, noví lidé,
nové lásky, nové světy, jsme jak neviditelnou nití přitahováni k čemusi, o čem
sice nic nevíme, ale těšíme se, že to bude nové. Jak se však podařilo Antonínu
Dvořákovi myšlenku, jež se tady tak krkolomně a neobratně snažím popsat slovy,
zachytit hudbou, mi bude po zbytek života záhadou); třídění odpadu; pití vlažné
vody; čtení klasických románů; občasné mluvení o pocitech a projevování citu -
a zde rovnýma nohama skáču do tématu a už tam i zůstanu:
Jen jednou v
životě mi chlapec napsal báseň, bylo to nějak takhle:
Znovu jsem Tě míjel na ulici
A uplynul další rok
Jestli si dnes ještě vzpomeneš?
Naše první ráno
Tys hledala v jízdním řádu
Já ve tvých očích
Kam dál
On je to
vlastně jen můj domnělý překlad, protože byla rusky. Na tom ale vůbec nezáleží,
vždyť k nám celý život mnohem silněji promlouvají jiné věci než slova.
A nutně musím zmínit
druhou báseň, kterou napsal jiný muž a ne pro mě, a která mě rozplakala:
Přes roztroušené skvrny zlat
housata vybíhají z vrat
a husopaska počítá je
na křivolakých cestách kraje. Ivan Blatný
Dříve jsem si
(z mně neznámého důvodu) zakládala na tom, co kdo říká. Nejdříve o mně, pak
mně. Jako by to, co někdo dělá, nemělo mnohem větší váhu. Vždyť to dělá a jen o
tom nemluví!
Když cestuju v
zemích, kde slova ztrácejí smysl, protože jim nikdo nerozumí, uvědomuju si, že
je vůbec nepotřebuju. Ani říkat, ani slyšet. U mých blízkých vím, že mě mají
rádi, i když to neříkají každý den, i když to možná neřekli nikdy. Je
hezké to slyšet, ale můžu s tím žít, i když to neuslyším. Vypadá to, že jako
spisovatelka budu brzy bez práce. Tak jak jsem před časem objevila kouzlo slov
a opájela se jejich mocí, nyní se doznávám, že je v těch nejdůležitějších a
nejkrásnějších okamžicích mého života nepotřebuju.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma Amygdala.
Žádné komentáře:
Okomentovat