Medo,
dneska Ti píšu
z vlaku. Jedeme od rodičů domů. Muž byl tak hodný, že se stará o Modřinku
a já mám čas dohnat resty na počítači. Protože ty dva týdny na zahrádce, za
krásného počasí, jsem využila k odpočinku. Modřinka si zahrádky užila
dosyta – jezdila na motorce, stavěly jsme hrady z písku, zalívala kytičky,
sušila prádlo, mazlila se s kočkou atd.
V půlce zdejšího
pobytu jsem si ale povolila jednu cestu do Prahy – s manželem jsme vyrazili
na Noc kostelů. Ještěže tak, jinak bych dnes psala jen o bábovičkách a spálené
kůži.
Víš, že je to poprvé,
kdy jsem na Noci kostelů byla v Praze? Zatím jsem se na tuto akci dostala
jen u nás doma a vloni, když jsem pobývala měsíc v lázeňském městečku.
Rozhodli jsme se
vynechat úplné centrum a naopak se zaměřit na kostely, kolem kterých často chodíme,
ale neznáme je. Takže volba padla na Žižkov, kde muž pracuje. Nejdřív jsme
zamířili do kostela Sv. Anny, který je velmi nenápadný, protože je
v zástavbě, takže není moc dobře vidět z ulice, něco jako Pražská
křižovatka. Navenek působí obyčejně, ale vevnitř je zajímavý. Má atypickou
klenbu, výzdobu a i oltář není situován na východ, což má většina chrámů. Další,
co nás na zdejším oltáři zaujalo, bylo to, že nebyl klasický, ale „pouze“
namalován na zdi. Působilo to velmi atypicky a hned to upoutalo naši pozornost.
Po prohlídce jsme ještě
zašli do malého kostela Sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí.
V tomto kostele jsme si vyposlechli trochu hudby – děti tam hrály na harfu
(ale byl to nějaký zvláštní, menší druh tohoto hudebního nástroje).
Abych Ti nic
nezamlčela, doplním, že jsme na Žižkově navštívili ještě kostel Sv. Prokopa a
na Strossmayerově náměstí „náš“ kostel a našeho faráře.
Původně jsme už pak
chtěli jet domů, ale protože zážitků nemáme nikdy dost (a únava se dostaví až
druhý den), spontánně jsme se rozhodli prozkoumat ještě Kobylisy. A musím říct,
že jsme byli rádi, že jsme tak učinili, neboť zdejší dva kostely byly velmi
zajímavé. A také jsme zde více pohovořili s lidmi, kteří se o kostel
starají a žijí ve společenství, které se kolem kostela sdružuje.
Kostel Sv. Terezie od
Dítěte Ježíše se nachází kousek od výlezu z metra. Je to moderní kostel
z roku 1937, který byl někdy, snad v devadesátých letech, přestavěn
(např. zde změnili umístění oltáře, takže ani zde už není na východ) a
rozšířen. Zde se nám líbila křížová cesta.
Nakonec jsme šli až
skoro do polí a lesa, abychom objevili evangelický kostel U Jákobova žebříku.
Moderní stavba vznikla za minulého režimu, v tom současném přistavěli
ještě jedno patro. Zde se nás ujal člen církve a provedl nás úplně celou
stavbou a povyprávěl o scházení členů, o návštěvách faráře v Bohnicích
(mluví zde s lidmi závislými, kteří často spáchali velké zločiny; o dopadu
vyslechnutí těchto osudů na knězovu osobu).
Program tohoto večera
v tomto konkrétním kostele byl ve znamení hudby – korejské a japonské! Při
tomto kostele se tyto národnosti sdružují. Viděli jsme tedy typické krásné
oděvy s mašlí na zádech, a to i na malých dětech. Musím říct, že to pro
nás zde bylo opravdu zajímavé.
Medo, děkuji za báseň.
Už dlouho nebyla a opět mi ukázala, že občas stačí jen pár slov, těch správných
slov, a člověk si za nimi najde mnoho. Jenom těch pár správných slov mít vždy
ve správnou chvíli po ruce.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat