čtvrtek 21. června 2018

Dopis čtyřicátý druhý


Medo,

dneska Ti píšu z vlaku. Jedeme od rodičů domů. Muž byl tak hodný, že se stará o Modřinku a já mám čas dohnat resty na počítači. Protože ty dva týdny na zahrádce, za krásného počasí, jsem využila k odpočinku. Modřinka si zahrádky užila dosyta – jezdila na motorce, stavěly jsme hrady z písku, zalívala kytičky, sušila prádlo, mazlila se s kočkou atd.

V půlce zdejšího pobytu jsem si ale povolila jednu cestu do Prahy – s manželem jsme vyrazili na Noc kostelů. Ještěže tak, jinak bych dnes psala jen o bábovičkách a spálené kůži.

Víš, že je to poprvé, kdy jsem na Noci kostelů byla v Praze? Zatím jsem se na tuto akci dostala jen u nás doma a vloni, když jsem pobývala měsíc v lázeňském městečku.

Rozhodli jsme se vynechat úplné centrum a naopak se zaměřit na kostely, kolem kterých často chodíme, ale neznáme je. Takže volba padla na Žižkov, kde muž pracuje. Nejdřív jsme zamířili do kostela Sv. Anny, který je velmi nenápadný, protože je v zástavbě, takže není moc dobře vidět z ulice, něco jako Pražská křižovatka. Navenek působí obyčejně, ale vevnitř je zajímavý. Má atypickou klenbu, výzdobu a i oltář není situován na východ, což má většina chrámů. Další, co nás na zdejším oltáři zaujalo, bylo to, že nebyl klasický, ale „pouze“ namalován na zdi. Působilo to velmi atypicky a hned to upoutalo naši pozornost.

Po prohlídce jsme ještě zašli do malého kostela Sv. Rocha, Šebestiána a Rozálie na Olšanském náměstí. V tomto kostele jsme si vyposlechli trochu hudby – děti tam hrály na harfu (ale byl to nějaký zvláštní, menší druh tohoto hudebního nástroje).

Abych Ti nic nezamlčela, doplním, že jsme na Žižkově navštívili ještě kostel Sv. Prokopa a na Strossmayerově náměstí „náš“ kostel a našeho faráře.

Původně jsme už pak chtěli jet domů, ale protože zážitků nemáme nikdy dost (a únava se dostaví až druhý den), spontánně jsme se rozhodli prozkoumat ještě Kobylisy. A musím říct, že jsme byli rádi, že jsme tak učinili, neboť zdejší dva kostely byly velmi zajímavé. A také jsme zde více pohovořili s lidmi, kteří se o kostel starají a žijí ve společenství, které se kolem kostela sdružuje.

Kostel Sv. Terezie od Dítěte Ježíše se nachází kousek od výlezu z metra. Je to moderní kostel z roku 1937, který byl někdy, snad v devadesátých letech, přestavěn (např. zde změnili umístění oltáře, takže ani zde už není na východ) a rozšířen. Zde se nám líbila křížová cesta.

Nakonec jsme šli až skoro do polí a lesa, abychom objevili evangelický kostel U Jákobova žebříku. Moderní stavba vznikla za minulého režimu, v tom současném přistavěli ještě jedno patro. Zde se nás ujal člen církve a provedl nás úplně celou stavbou a povyprávěl o scházení členů, o návštěvách faráře v Bohnicích (mluví zde s lidmi závislými, kteří často spáchali velké zločiny; o dopadu vyslechnutí těchto osudů na knězovu osobu).

Program tohoto večera v tomto konkrétním kostele byl ve znamení hudby – korejské a japonské! Při tomto kostele se tyto národnosti sdružují. Viděli jsme tedy typické krásné oděvy s mašlí na zádech, a to i na malých dětech. Musím říct, že to pro nás zde bylo opravdu zajímavé.

Medo, děkuji za báseň. Už dlouho nebyla a opět mi ukázala, že občas stačí jen pár slov, těch správných slov, a člověk si za nimi najde mnoho. Jenom těch pár správných slov mít vždy ve správnou chvíli po ruce.

Z uhánějícího vlaku, do kterého svítí zapadající slunce, zdraví

Lisarah

Žádné komentáře:

Okomentovat