Dopis třicátý devátý

Lisarah,

naše horská vesnička se choulí mezi horami. Jak romanticky by o tomhle místě psal pan Škvorecký. V jedné ze svých knih právě opěvuje panorama Toronta, že se mu prý Hradčany nemohou rovnat. Chápu to, miloval tuhle zemi a svobodu, kterou mu poskytla. V údolí se příroda probouzí k životu, míza proudí do korun stromů, ta barva je snad k vidění jen na jaře.

Dnes jsem s desetikilovým foukačem listí na zádech a strunovkou v ruce potkala krásného chlapa. Víš, takového, co se Ti podívá do očí a Tobě se podlomí kolena, ani nevíš, proč. Nevědomky jsem si odhrnula vlasy z čela svou rukavicí zelenou od strunovkou rozšmelcované namoklé trávy. Na čele jsem měla ten šťavnatě zelený bojovný čmáranec. Pousmál se shovívavě. A já z toho úsměvu nemohla poznat nic. Může se mu líbit žena, co je od hlavy až k patě obalená kousíčky trávy, jeho směrem jí trčí hadice od foukače, jednou rukou si ušpiní čelo a v druhé drží strunovku? A vypadá přitom ani ne zoufale jako šťastně, byť trochu strhaně? Může mu na ní něco připadat sexy? Nebo snad obdivuhodného? Pozval by takovou ženu na večeři? Zajímalo by ho, kde se tu vzala? Nebo by prostě nic nepředpokládal? Nic neočekával? Rychle jsem se vzpamatovala a opětovala jeho úsměv. Nedalo mi to, se vším tím náčiním jsem se za ním ještě musela otočit.

Sarah je mladá holka. Je jí jednadvacet. Studuje medicínu v Calgary. Na univerzitě, na kterou dva roky vydělávala. Bydlí v Banffu. Její přítel v Kanaskis. Poznali se na univerzitě. Jsou to dvě děti, které žijí docela jinak než ty naše. Oba mají auto, navštěvují se o víkendech. Mají dvě práce. Ničeho se nebojí, jsou sebevědomí. Přesto, že jsou tak jiní, jsou vlastně tak stejní jako jsme bývaly my. Vidím sebe. Před deseti lety. Jak je umíněná. Tvrdohlavě zdolává všechny těžkosti naší práce s pocitem nezranitelnosti. Ona na to přece má. Není nic, co by nezvládla. Zatím je ten, komu chce něco dokazovat, především ona sama. Proč já už jsem teď tak jiná? Nikam se neženu. Nemám pocit, že všechno musím zvládnout sama a nezdráhám se požádat o pomoc. Nevidím rovnoprávnost v sekání strunovkou, protože my ženy jsme se svou tělesnou konstitucí prostě zranitelnější. Není moc věcí, které bych nezvládla, ale nepotřebuji to nikomu dokazovat. Sama sobě jsem už před lety dovolila hýčkat se. Ženy jsou v téhle zemi tvrdé. Jako by si vybojovaly něco, o co možná ani nestály.

Tolik jsem si užila Tvé vyprávění z Noci literatury. Jako bych tam byla s vámi. A víš, Lisarah, ve všem jsi měla pravdu. I když někdy bojuji sama se sebou, za nic bych to nevyměnila.

Věřím, že se máte krásně a těším se na další vyprávění z Tvých toulek Prahou a širokým okolím.

M