Mobilní svět
Dneska můžeme být všichni kdekoliv kdykoliv, vždycky všude. Jsme mobilní.
Máme chytré telefony, po kterých přejíždíme prstem, zanecháváme šmouhy marného
hledání smyslu našich dní. Jsme mobilní.
Můj muž mi to vyčítá. Že jsem pořád na internetu. Ano, vím, že bych to
mohla omezit a být produktivnější. Ale zase vidím i ty výhody. Např. ráno jsem
projela facebook a viděla svoje tři sestřenky, jak blbnou v Yellowstone
parku. Žijí v zahraničí, nevidím se s nimi léta, a takhle o sobě máme
aspoň přehled. Na twittru jsem si nedávno přečetla tip na knížku pohádek Kam
běží modrá liška od Olgy (@Nofreeusernames) a zrovna ji čtu. Odpoledne jsem
domluvená na srazu s kamarádkou (přes Messenger). Než jdu do Billy/Pennáče
projíždím letáky na kupi.cz. Díky internetu jsem nepropásla Divadlobraní, a tak
se v září můžu těšit na tři představení za (skoro) poloviční cenu. atd.
atd.
Každé ráno pročítám své oblíbené blogery, timelinu i nové fotky na
instagramu. Tvoří to součást mého dne -
a i součást mě. Inspirují mě (abych fotila, abych vyrazila na výstavu, abych zkoušela
zajímavé pokrmy), ukazují mi různé způsoby uvažování a žití.
Můj muž mi to vyčítá. Ale když mu zjistím, že Alena Morávková bude
v Academii vyprávět o denících Bulgakova, je nadšený.
Mám nový mobil. Poprvé mohu (na svém!!) telefonu zanechávat šmouhy hledání.
Nechci se ztrácet, chci být v realitě. Chci vymoženosti naší současnosti
využívat pro svůj prospěch. Přiznávám, občas jsem na sociálních sítích víc, než
bych měla. Ale o to víc si pak dovedu vychutnat pár dní u moře, u rodičů,
v přírodě bez kontaktu s novinovými titulky.
text od Medy:
Mobilní svět
„Dobré zprávy ze
světa,“ vykřikovala dnes v metru paní kamelotka.
Usmála jsem se
na ní. Podala mi jeden výtisk. S vděčností jsem přijala ten voňavý kus
papíru.
Píše se
v něm o tobě:
Mladý muž na simulátoru mořských vln
přejel na surfu kanál La Manche.
Někdy se mi
stýská...
...a někdy jsem
v pohodě.
Nestěžuju si.
Vidím tě,
kdykoliv chci...
... na síti: jak
skáčeš z útesu, videa ze surfu, noční jízdu na skútrech, jak dovádíte ve
vlnách, pak jsem s vámi na cvičáku, s tebou a s Maxem... ale je to
všechno jenom jako.
Jako ve filmu.
Woody Allen si
taky v posledním filmu slušně pohrál s náhodou.
Hezkému příběhu
vymyslet hezký konec to je fuška, viďte pane Allene? Nezávidím Vám to.
Na
Instáč vyfotím svou snídani a ty mi občas popřeješ dobrou chuť (to je kvůli
časovému posunu zhruba v době večeře).
Sdílíme
si úplně všechno, ale nesdílíme spolu vůbec nic.
„Chlubítko“
neboli facebook se mi plní virtuální mořskou vodou. A já pořád ještě nejvíc na
moři miluji jeho vůni.
Když
se kolem sebe rozhlédnu v metru, většina něžně znakuje svými prsty po
displayích v jakémsi prapůvodním jazyce. Je to jako stínové divadlo prstů,
jako když náš děda na chatě promítal na zeď létající labutě. Dirigují si svůj
vlastní orchestr trpaslíků. Svěřují zbytky své něhy svým telefonům.
Díky
mobilnímu světu, v jakém žijeme, to tehdy mezi námi neskončilo dříve, než
by začalo, ale možná by to tak bývalo bylo lepší.
Nenašli
jsme na whatsappu pravdu jeden o druhém. Našli jsme tam ale aspoň pravdu sami o
sobě.
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala citát od Roberta Fulghuma:
„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“
„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“
Žádné komentáře:
Okomentovat