čtvrtek 16. listopadu 2017

Dopis jedenáctý

Lisarah,

můj dnešní dopis nemůže být ovlivněný ničím jiným než letošní TEDx konferencí v Praze. Když jsem tyhle „talky“ objevila zhruba před dvěma lety, ještě jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Až zhruba před půlrokem, vstoupily do mého života s velkou energií a zásadně ho ovlivnily. Stal se z nich rituál, kdy si některé (jako třeba meditaci s Gen Kelsang Nyema) pouštím opakovaně. Včera jsem poprvé byla při tom. Víš, to jsou ty chvíle, kdy jsi mezi svými. Jako když na kurzu tvůrčího psaní jsou všude kolem lidé, kteří se rozzáří jako elektrické svíčky na vánočním stromečku, když mluví o tom, co milují. O všech těch „krásných nových“ myšlenkách Ti povím osobně, snažila jsem se je zaznamenávat v heslech, ale v noci, když jsem usínala, se mi stejně zdálo, že můj mozek nemůže všechny ty nově vzniklé spoje ani pojmout.

Zase jsem ve vlaku. Zrovna zavoněla káva. Myšlenky mi utíkají do všech stran. Gregory Alan Isakov svým hlasem poškrábaným kouřem jako by zpíval jenom pro mě. I včera jsem při „domácím“ koncertu vážné hudby najednou byla v sále jen já a mladý talentovaný violoncellista. Od té doby, co se učím meditovat je ve mně, v mé hlavě a všude kolem nějak víc místa.

Taky máš někdy pocit, že už všechno bylo řečeno a ty si jen užíváš to ustrnutí a plynutí času? Cítím se teď tak. Upokojená.

Naše pražská setkávání v duchu „tady a teď“ jsou pro mě moc důležitá a děkuji Ti za ně. Všechna divadelní představení a rozhovory ve mně zůstávají a doufám, že mi pomůžou být shovívavější člověk k ostatním i sama k sobě. Moje cesta za poznáním neskončila malou zastávku doma. Právě naopak.

P. S. Chtěla jsem psát o Tvých citátech, které jsou velké, ale vlak mě zase nějak obrátil k sobě samé.  Tak o citátech zas jindy.

M

Žádné komentáře:

Okomentovat