Poprvé v rodině
Když mě můj přítel Filip představoval rodičům, měla jsem trému. Bylo mi
devatenáct, byla to moje první vážná
známost, bála jsem se. Dnes si tohle setkání už dávno nepamatuji, přebyly
jej jiné zážitky. Taky mi už dávno není devatenáct ale dvakrát tolik. Na co ale
nikdy nezapomenu, jak jsem u Filipovy rodiny byla poprvé o Vánocích. Jeli jsme
tam šestadvacátého, na Štěpána. Byl velký holomráz. Filip řídil, na klíně jsem
držela dárky ukryté ve vánočním balení. Moc se mi tam nechtělo, zároveň jsem se
těšila, že uvidím, jak probíhají tyhle monstrózní rodinné akce u jiných.
Cesta čítající dvacet tři kilometrů utekla rychle. Jen jsem nasedla do
auta, už jsem z něj vylézala. V předsíni nás přivítali rodiče, a pak
už jsem bez příprav vpadla do tepla světnice zahuštěné desítkami postav. Bylo
tam tak husto, až jsem měla pocit, že tam pro mne není vzduch. Zatajila jsem
dech. Zamračení strýčkové, korpulentní tetičky, bratranci, sestřenice, babička
v šátku, dědové s fajfkou, baculaté děti, klackovitá mládež. Bylo tam tolik
osob, že to přebylo i množství jídla na stole.
Hlahol, zvonivý smích, falešně znějící koledy, nadnesená radost při
rozbalování dárků, pískot dětí. Neuvěřitelně dobrá nálada, která se mi
rozpouštěla v žilách, a šlo z ní neskutečné teplo.
V půl sedmé jsem se jen nerada loučila. Nechtělo se mi z láskou
vyhřáté místnosti do vymrzlého auta. Už v tu chvíli jsem se těšila na
příští rok. Chtěla jsem nadále být součástí téhle báječné rodiny.
Což se bohužel nepovedlo, neboť se Filip se mnou na jaře rozešel.
Rodinná setkávání
Jsou Vánoce. Čas
rodinných setkávání. Letos jsem Báru viděla po mnoha letech. Její sametový
hlas, její laškovná dikce, její milá tvář a její nesmělé sklánění hlavy.
Všechno tu bylo. Ale zbytek byl pryč. Vadla.
Když jsme se
rozloučily a já pak doma osaměla, nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Co
se pokazilo? Proč zůstala v našem rodném městě? Proč neusilovala o nějaké vyšší
cíle? Byla tak chytrá a ambiciózní. A její duše umělecky křehká. Celé hodiny
jsme sedávaly u rybníka. Vymýšlely příběhy. Jako architekti jsme chtěly pro
naše příběhy vytvořit i věrohodný svět, znamenalo to víc, než jen hru,
znamenalo to úkryt. Mít svůj svět a v něm všechno jako v životě, ne jen kostru
příběhu, ale přesné detaily - jaký mají naše postavy oděv a charakter, jak k
sobě promlouvají, jaké mají pocity. Všechno do sebe perfektně zapadalo. Bára by
nepřipustila žádnou nelogičnost. Vzpomínám si, jak jsem se tehdy cítila pyšná,
že tráví čas zrovna se mnou, ta, která má světu co dát. Ta, která jednou napíše
něco velkého. Co ji mohlo srazit na kolena? Proč se všeho vzdala? Měla skvělé
podmínky být úspěšnou - rodinné zázemí, dostatek peněz, duchaplnosti, píle,
diplomacie. Nebyla možná krásná, ale zato vynikala jinými věcmi - byla bystrá,
zábavná, výmluvná, nebojácná, uměla strhnout dav na svou stranu. Z našich
hovorů vím, že byla ztracená v lásce. Už tehdy. A tak možná nakonec zůstala
zakletá v jednom z našich příběhů. Báseň je jako věštba. M. Reiner, Básník
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma Don´t be sad that he´s gone, be glad that he´s been.
Žádné komentáře:
Okomentovat