Lisarah,
víš, jak jsme se minule bavily o kavárně, kde bychom si sedly na pohodlný gauč nebo ani ne na gauč, třeba jen na lavici, někde do ústraní, nebo ani ne do ústraní, klidně doprostřed všeho dění, a mohly tam v klidu psát, pracovat? Tak já jsem jednu takovou objevila už kdysi dávno a zase jsem na ni zapomněla. Než jsem odlétala, zařizovala jsem si nějaké věci. A teď jsem tu znovu, skoro po dvou letech. Zrovna hrají True Colors, mám ji moc ráda a jímá mě z ní podivná nostalgie, nemůžu uvěřit tomu, jak všechno hrozně rychle utíká. Kávu tu umí výbornou a jelikož se dívám baristce přímo pod svalnaté ruce (nejspíš bývalá fitness trenérka), mám nad vším kontrolu – tak jak já to potřebuju.
Podzim je pro mě období útlumu, sice bych konečně ráda vdechla život svému projektu, který připravuju vlastně od léta, ale najednou docházejí síly. Čím to? Náročným létem plným báječných nikdy nekončících setkávání?
Coworking, toho slova je dnes všude plno. A já si nedávno hledala definici, co vlastně přesně znamená. Nemáš někdy pocit, že nestíháme dobu? Já ano. Netrápím se tím nijak zvlášť. Jen mě občas napadne, jak by byl můj scale of skills rozsáhlý, kdyby můj mozek zvládal mnohem víc věcí, které dnes technologie přináší a kdyby den měl více hodin… a těch nápadů, barev, nádherných věcí a myšlenek, které denně tolik lidí vypustí do světa! Z toho jde hlava kolem. Až si z toho člověk někdy připadá tak ztracený a bezvýznamný.
A víš, co je nejzvláštnější? Všichni v téhle kavárně jsme sami. Takže my tady vlastně provozujeme takový free coworking. Moc by mě zajímaly důvody každého jednoho návštěvníka. Jsem tolik posedlá příběhy, že je vidím všude kolem sebe a pokládám všem těm lidem různé divné otázky.
Z vlaku...
Jsem na cestě za mými nejmilejšími, do uší mi hraje píseň Sleep on the floor od Lumineers. Musím přiznat, že při téhle písni jsem prožila ten rozhodující moment, kdy jsem se utvrdila v tom, že pojedu. Že je ještě příliš brzy zůstat. Najednou jsem nemohla vydržet představu, že už to všechno bylo. Chtělo se mi brečet, že už je po všem. Když z mých úst zaznělo trochu tlumené, ale přesto dost důrazné "pojedu", všichni se po mně otočili. Najednou mám nový impuls, novou radost do života, najednou je ta píseň zase hymnou svobodného člověka, na rozdíl od žalozpěvu dobou zmítaného malého bezvýznamného umaštěného kolečka ze soukolí.
Co myslíš, že by se stalo, kdyby všichni lidé na světě dostali šanci na jeden rok dělat cokoliv, kdekoliv, s kýmkoliv by chtěli? Nechci podceňovat lidskou rasu, ale myslím, že cokoliv většinu lidí děsí. „Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí.“ G. B. Shaw
M
Žádné komentáře:
Okomentovat