Je noc. V topení pobublává a mě
uspává příjemný zvuk rozlévajícího se tepla. Přesto to není takové, jako když
rozděláme na chalupě v krbu. Vždycky když poprvé topím, dopadne na mě zvláštní
tíha, že zas něco končí.
Za svůj život jsem potkala mnoho
různých rodin, hovořila s nimi, viděla, že jsou taky porouchané, i když každá
jinak. Psala jejich příběhy. Je zvláštní, jak na své nejbližší vzpomínáme. Jaké
podivné detaily si pomatujeme. Jak je pro nás důležité něco, co ten druhý dávno
zapomněl. Myslím, že takhle na Tebe bude vzpomínat i Tvoje dcera. Tak jako my
vzpomínáme na naše maminky, ve zcela konkrétních črtech chvil, pro jiné těžko
představitelných, kdy k nám naklonily svou hlavu, nebo se pousmály.
Stále pro svou hlavní postavu
hledám tu linku neobyčejnosti. Tenhle týden měla na klíně flekatého jezevčíka v
nádherném domě ve starém městě, s křížovými klenbami, zatuchlinou staleté
vlhkosti, vůní starého dřeva, drbala ho za uchem a poslouchala historky z
šedesátých let, o mázhausech zaplněných lidmi obveselenými vínem v časech než
přišla okupace. Později seděla u televize v hlaholu velké rodiny, s
několikatýdenním malým člověkem v náručí, pozoroval ji svýma velkýma
petrolejově modrýma očima, cítila jeho teplo a mandlovou vůni, vnímala
vibrující sílu rodiny kolem a nikdy nevyřčenou a přesto samozřejmou oddanost
každého sloužit jeden druhému do posledního dechu, procházela se městem v dešti
a oparu mlhy ze střech s milovaným člověkem... A stačí to? Zkrátka být. Vypnout
na chvíli filosofii, dlouhodobé životní plány, touhu po úspěchu, po
smysluplnosti, po neobyčejnosti? A jen obyčejně být?
Podzim. Bilancování. Jsem tam,
kde mám být? Tam, kde chci být? Jsem spokojená? Je tohle to, co jsem si vždycky
přála? Někde jsem zaslechla: "Buď žij, nebo přemýšlej, obojí nejde."
Tak výborně. Už budu končit. Jde se žít.
Krásné podzimní dny,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat