čtvrtek 5. října 2017

Dopis pátý

Je noc. V topení pobublává a mě uspává příjemný zvuk rozlévajícího se tepla. Přesto to není takové, jako když rozděláme na chalupě v krbu. Vždycky když poprvé topím, dopadne na mě zvláštní tíha, že zas něco končí.

Za svůj život jsem potkala mnoho různých rodin, hovořila s nimi, viděla, že jsou taky porouchané, i když každá jinak. Psala jejich příběhy. Je zvláštní, jak na své nejbližší vzpomínáme. Jaké podivné detaily si pomatujeme. Jak je pro nás důležité něco, co ten druhý dávno zapomněl. Myslím, že takhle na Tebe bude vzpomínat i Tvoje dcera. Tak jako my vzpomínáme na naše maminky, ve zcela konkrétních črtech chvil, pro jiné těžko představitelných, kdy k nám naklonily svou hlavu, nebo se pousmály. 

Stále pro svou hlavní postavu hledám tu linku neobyčejnosti. Tenhle týden měla na klíně flekatého jezevčíka v nádherném domě ve starém městě, s křížovými klenbami, zatuchlinou staleté vlhkosti, vůní starého dřeva, drbala ho za uchem a poslouchala historky z šedesátých let, o mázhausech zaplněných lidmi obveselenými vínem v časech než přišla okupace. Později seděla u televize v hlaholu velké rodiny, s několikatýdenním malým člověkem v náručí, pozoroval ji svýma velkýma petrolejově modrýma očima, cítila jeho teplo a mandlovou vůni, vnímala vibrující sílu rodiny kolem a nikdy nevyřčenou a přesto samozřejmou oddanost každého sloužit jeden druhému do posledního dechu, procházela se městem v dešti a oparu mlhy ze střech s milovaným člověkem... A stačí to? Zkrátka být. Vypnout na chvíli filosofii, dlouhodobé životní plány, touhu po úspěchu, po smysluplnosti, po neobyčejnosti? A jen obyčejně být?

Podzim. Bilancování. Jsem tam, kde mám být? Tam, kde chci být? Jsem spokojená? Je tohle to, co jsem si vždycky přála? Někde jsem zaslechla: "Buď žij, nebo přemýšlej, obojí nejde." Tak výborně. Už budu končit. Jde se žít.

Krásné podzimní dny,
M

Žádné komentáře:

Okomentovat