Dopis šestý

Medo,

co psát o prvním týdnu v Praze po návratu? Že všechno bylo jinak než moje plány. Škrábání v krku, ucpaný nos, nemocný muž, nemocná já, šumivý vitamín C, cucací pastilky, zrušené divadelní představení.

Pracovní týden utekl rychle, hlavně tím, jak muž byl celou dobu s námi doma (i když buď ležel nebo pracoval) a marodil. Kromě toho pár hezkých okamžiků: koupě nového podzimního kabátu (po osmi letech!), šest kamarádek a tři hodiny povídání u prosecca ve stylové kavárně Phill´s corner. Procházka Luxorem a prohlížení knížek, cappuccino v Mamacoffee u rohového stolku pro jednoho, Listování a následná debata s autorkou. Tisíce minut s Modřinkou!

A také dnešní balet Malá mořská víla. Odpolední představení, Stavovské divadlo, muž v obleku, sekt ve skleničce. Podruhé od porodu (máme tedy průměr jedno představení na rok:-)) jsme s mužem byli SPOLU v divadle. Opět na baletu. Opět na vydařeném představení. Tyhle chvíle mě dobíjejí. Ale nejraději se z nich vracím - k Modřince.

Kupodivu jsem stihla přečíst i knihu, dobrou knihu. Náhle sami. Kniha má 1) nádhernou obálku 2) je čtivě napsaná 3) má originální námět (mladý pár ztroskotá na ostrově; o touze přežít, o získání potravy, o to, zůstat lidský k druhému).

Ještě pár dní mě čeká tady ve městě, než utečeme na chvíli zase pryč. Plány mám opět nachystané: navštívit nové kavárny, sejít se po dvou letech se sestřenkou (je tu na krátké návštěvě z Kanady), vymyslet dort k Modřinčiným blížícím se narozeninám, stavět z lega domečky, číst o kuřátku, lámat si hlavu, co sbalit na čtyři dny dcerce. Prostě obyčejné chvíle ženský na mateřské. Jsem zvědavá, kolik z toho vyjde:-).

Přiznám se Ti, že jsem tento dopis rozepisovala několikrát (Kdyby z toho natočili sekvenci do filmu, byla by vedle mě halda zmačkaných papírů vytažených z psacího stroje, a na efekt zahozených na koberec, po první nepovedené větě.) (Ještěže nemám psací stroj. A nehraju ve filmu. A především nemáme doma koberec!), ale nakonec ho úplně od začátku píšu teď v sobotu večer, pár minut před půlnocí. Někdy mám pocit, že toho zvládám dost, někdy, že naopak málo. 

Pravda bude - klasicky - někde uprostřed.

Takhle jsem tento týden žila, když se to zredukovalo na pár rozvitých vět.

Co potkalo Tebe?

Lisarah