Medo,
dnes začal prosinec. Dokoupila jsem poslední dárky. A všechny zabalila - s Modřinčinou
pomocí - roztrhaný papír, vytahané stužky - a přesto to bylo to nejkrásnější
balení dárků.
Dnes začal prosinec. A na stole je krásný adventní věnec. Tentokrát
slavnostní, elegantní. Zlaté svíčky, jednoduché, zlatými třpytkami vybarvené,
lístečky. V týdnu ho koupil muž.
Dnes začal prosinec. Když otevřu skříň, ucítím vůni pracen a perníčků.
Udělala a přivezla mi je mamka.
Dnes začal prosinec. Je večer, byt posypaný vánoční výzdobou, Modřinka spí,
muž je na prvním vánočním večírku. Koukám do plamene svíčky a cítím se ohromně
- šťastně, že mám kolem sebe samé úžasné lidi, kteří mi pomáhají - a ohromeně -
že na svátky je téměř vše připraveno. Nechápu to.
Já žádné poselství pro dceru nemám. Snažím se ho žít. Kreslím čápa, oblékám
pandu, čtu příběhy. A hlavně ji pořád objímám. Toho dotyku s dětským tělíčkem
nikdy nebudu nasycena. Vím, že správný směr si najde sama, já se jen snažím
neudělat nějakou nenapravitelnou chybu, která by jí pokřivila tu rovnou cestu,
kterou - zatím - před sebou má. A žít co nejvíc a dobře, aby měla ode mne z čeho
čerpat a vycházet.
Tvůj kavárenský příběh? Přímý zásah! Ano, to jsme my, ženy. Neumíme být
jiné, nestydíme se za to, muži to na nás mají (občas) i rádi. Ale někdy to s námi
musí být fakt dost těžký. Jak nás mají pochopit, když se nechápeme samy? A
zrovna v tu chvíli o to pochopení samozřejmě stojíme nejvíc!
Teď už skončím, protože si chci z celého dne pro sebe ukořistit
hodinku pro sebe - a knihu. Zrovna trávím čas s třetím dílem neapolské Geniální
přítelkyně od Eleny Ferrante a to je výtečná společnost.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat