Dopis patnáctý

Milá Lisarah,

to už je opravdu čtrnáct dnů od Tvého posledního dopisu? Sypu si popel na hlavu, kdybys byla vydavatel a já takhle nestíhala termíny, už dávno bych letěla, a právem. Je tma (což už teď bývá klidně i ve tři), dnes byl ale jasný den, slunečný, za oknem i dvacet tři stupňů, pracovala jsem z domu, pod námi vesele kangovali asi od osmi do dvanácti a já byla ráda za to, že bráchovi v devadesátém devátém rostly zuby, já se učila na matiku a naučila se odstřihnout od zvuků okolního světa. V životě se mi to pak hodilo ještě mockrát.

Jsem ráda, že v Tobě mám takovou obhájkyni social networks, pomáhá mi to být obroušenější. I když povětšinou usilovně odmítám virtuální život s přesvědčením, že nás nenávratně devastuje. Však mě znáš.

Dnes tu pro Tebe mám jeden příběh z kavárny, začíná takto:

S námi ženami je kříž. Sedí naproti němu. Mlčí. On se ptá: „Děje se něco?“ Ona kroutí hlavou. Ale i já poznám, že se něco děje. On se snaží. Hladí ji. Mluví na ni něžně. Ona se mračí. Odsekává.

O pět minut později. Taje. Naklání k němu svou hlavu. Když ji pomáhá do kabátu. Letmo ho políbí na krk. To jsme my. Ženy.

Včera jsme si my, ženy, nad sklenkou portského, dojatě předčítaly Poselství našim dětem. Některá ho začala psát, až když už měla pocit, ževí, některá, třeba já, ho začala psát v osmnácti. Že svět v tom věku stojí a padá na tom, jak jsme více či méně úspěšné ve vztazích, nemusím holkám asi vykládat. Důležitější ale je, že v určité fázi nastupujeme cestu samy k sobě.

Úryvek z mého Poselství:

Poslouchej své srdce.

Měj odhodlání, pak dokážeš všechno.

Buď vděčný/á, (za) každý den.

Uč se – pořád! Od lidí kolem sebe, z knih, od moudrých, ze světa (cestuj)

Než řekneš, že něco nejde, pokus se o to.

Krásný adventní čas,

M