Téma 9: Ztraceno v překladu

Text od lisarah:

Třikrát ztracená

I. Prapodivné výrazy

Jedna z věcí, která je na soužití dvou lidí skvělá, je to, že si obohacujeme navzájem slovní zásobu. Muž sice ještě pořád (ale už si za ty dva roky docela zvykl) překvapeně zareaguje na pro něj neuvěřitelné slovo, ale už ví, že s tím musí počítat. A tak ví, že se u nás na Velikonoce nedělá žádná nádivka (ta se dělá přece ke kuřeti!), ale hlavička (i když je to vlastně to samé - až na to, že v Praze do ní určitě nedávají čerstvé kopřivy ze zahrádky). A taky už ví, co chci říct, když o něčem prohlásím, že je to hrachovina (tohle vážně někdo nezná?). Prostě já mám naše slova z Vysočiny ráda. Cmunda není bramborák, i kdyby to znamenalo to samé. Tak to prostě je. A kdo chce se mnou žít, musí to vzít na vědomí.

Zatím největší rozpor, který ještě po dvou letech máme nerozsouzený, se týká výrazů buchta/koláč. Rozhovorů na toto téma proběhlo asi bambilion. Jeden vzorový na ukázku:

On: Přivezl jsem od maminky koláč, pojď si vzít.

Já:Vždyť to není koláč, ale buchta.

On: Ne, tohle je koláč.

Já: Není to kulatý.

On: No, není. Ale je to koláč. Co jiného by to bylo?

Já: Přece buchta.

On: Buchta? Ty jsou makové, povidlové, tvarohové. Každá zvlášť. Tohle je na pekáči, v celku pečené, a pak nakrájené.

Já: No jasně, a proto je to buchta. Koláč musí být kulatý.

V pondělí jsme byli v Činoheráku na Bohu masakru, a tam nám zamotali hlavu ještě jiným rozlišením. Buchta: náplň uvnitř, koláč: ovoce nahoře.

Tak jak to tedy je?

II. Angličtina

Na jazyky jsem hrozný poleno. A přitom mám angličtinu ráda! Líbí se mi, když náhodou něčemu rozumím. Jen holt s učením angličtiny bojuju odmala. Začalo to ve školce. Tam mne to bavilo, učili jsme se pár základních slovíček a měli strašně krásný papírový zvířátka. V první a ve druhé třídě jsem chodila na kroužek - podlouhlá učebnice, která byla pro radost. Nabídli nám ke koupi i druhý díl. Otec řekl, že ne, až se něco naučím z toho prvního. Tenkrát mě to hrozně sebralo. Jenže, když jsem se ve třetí třídě dostala do jazykové třídy, tak to teprve opravdu začalo. Nesympatická angličtinářka, co po nás za špatné odpovědi házela křídou. V páté třídě jsem byla po slepáku na šest týdnů v lázních, kde sice byla výuka, ale dosti laxní. V této době jsme se učili abecedu. To znamená, že ji neumím dodnes. Učitelka na druhém stupni mne fascinovala, že si v každé hodině dokázala zamazat křídou záda jejího věčně nošeného modrého saka. Maturitě jsem se vyhnula, zlatá matematika! Překvapivě i na vysoké jsem to nakonec zvládla - učení témat na zkoušku nazpaměť.

Moje výslovnost je špatná, gramatika prabídná, ale díky sledování seriálů se trochu chytám poslechem. Přesto jsem si řekla, že je načase zase zabojovat a pokusit se rozmluvit. A tak jsem se přihlásila do kurzu konverzace. Každý týden devadesát minut hovoru. Zatím jsem tam byla sice jenom dvakrát, ale už to mi přineslo spoustu zážitků. Ani tak nejde o angličtinu a speakování, jako o lidi, jejich zájmy, chování, zážitky. Lidské osobnosti jsou tak pestré! Fascinuje mne to, a vím, že je pro mne důležité si to uvědomovat. To je to, proč se jazyky učíme, moci si porozumět a poznat se.

III. Příběh bez pokračování

Jana, třicet dva let, skvělá kuchařka (vyhlášený guláš a koblihy), nezadaná - předlouho. O Vánocích se rozhodla seznámit, takové předsevzetí do nového roku. Letos potkám pana pravého, zamiluju se, vdám a rok zakončím v očekávání. V očekávání toho nejlepšího si založila profil na internetové seznamce. Dala tam fotku z léta, kde se usmívá a je opálená, takže vypadá o tři kila hubenější. Vyplnila, co bylo potřeba a čekala. Na ty úžasné nabídky od úžasných mužů. Netrvalo to dlouho a jeden se jí ozval. Pak druhý. A třetí! A čtvrtý! Večery trávila na internetu, konečně se těšila z práce domů do prázdného bytu - k rozzářené obrazovce. Flirtovala. Smajlíkova. Byla vtipná. Jenže chlapíci se ke schůzce neměli, tak přestala psát a čekala na nový kontakt. Přišel. A byl to ten pravý. Rozuměli si, a brzy se domluvili na rande. Zajdou do kina. To Janu sice moc nenadchlo - jak někoho poznat, když budou dvě hodiny zavření ve tmě sledovat měnící se plátno? Ale souhlasila, aby si Radim hned nemyslel, že je "ženská jedna vymejšlivá".  Koupila si nové šaty (Důvod pro pořízení něčeho nového se najde vždycky! Zásada 86,3 % žen ve věku 14 až 96 let.),  lehce vklepala do tváří make-up a se sevřeným žaludkem vyrazila.

Sraz dvacet minut před začátkem promítání. Radim už tam byl, lístky koupil. Vybral film Ztraceno v překladu. Proč deset let starý film? Co ti chlapi na ty Johansonnový vidí? Tyhle myšlenky ale překryl fakt, že se jí Radim líbil i naživo. Tak za 1) byl vyšší než ona, 2) krásné ďolíčky při roztažení rtů do úsměvu a za 3) díval se na ni se zájmem.

Vešli do sálu, sedli si na místa. Příběh na plátně začal.

Začne i příběh Radima a Jany?

Text od Medy:

Ztraceno v překladu

Tančím.

Ale jak to napasovat na téma tohoto týdne?

Vlastně by se mohly prolínat dva příběhy. Moje taneční hodiny a setkání s dávným přítelem z US. Nebo dokonce tři, to kdybych zapojila ještě jazyk jednoho téměř vyhynulého druhu, co mi zněl jako rajská hudba. Anebo? Fikce? Co si vyberete?

Dobrá, protože Alice teď především tančí, bude v tomto příspěvku tančit. A na konci se k tématu jistě už nějak dobereme.

Alice tančí. Tančí všude. Tančí rukama. Tančí nohama. Tančí hlavou. Tančí v hlavě. Tančí, když zavře oči. Tančí před monitorem svého notebooku. Tančí na chodbách svého akcionáře. Tančí jako by vlála ve větrném tunelu (jak jí to učila její lektorka). A není to snadné. Učí se uvolnit. Učí se zvolnit. Učí se nebýt strnulá a ve střehu. Učí se myslet sama na sebe. Učí se být čitelná. Učí se ochránit sama sebe. A to především.

Do uší mi hraje Nina Simone. A já se opravdu cítím skvěle. I´m feeling good. No výborně, už jsme alespoň bilingvní. Pojď, Alice, to dáš.

A vlastně mě teď napadá něco úplně jiného. Představení Zrada v Činoheráku. (A to jsem Lisarah slíbila, že to dnes bude veselé, či alespoň pozitivní). No jen do toho. Vyznění je vlastně pozitivní.

-      Konec představení. -

Zrada.

Takhle přesně jsme žili.

Když na bílou stěnu začaly skákat SMSky, co si ti dva psali, přitížilo se mi. Sakra, takže je to pravda. Nevymysleli jsme nic nového.

Vzpomínáš, jak naše lásky začínaly, jakými slovy, nebo spíše znaky? :*

Marnost.

Marnost nad marnost.

To se pak teprve ztratíte. V překladu. No výborně, konečně jsme trochu v tématu.

Odvíjíme příběh. Od rozpadu ke krásným začátkům. Ale to zase sklouzáváš do svého patosu, Alice. Retrospektivní pojetí hry mi připomnělo pomíjivost každého okouzlení. Nejdřív jsme svědky toho, jak to skončilo. A není to nepodobné tomu, co dobře známe. A to nejlepší na konec - první vyznání lásky. A taky se potvrzuje – kdo na začátku miluje víc, zůstává se svou láskou sám. (říká můj milovaný G. de Nerval) Čiší z toho zbytečnost každého mileneckého poměru. Že se někdy to celé ukáže jako omyl. Omyl. Proč to vlastně děláme? Rozpadne se všechno, i manželství. Ale úplně z jiných důvodů. A přece. Je potřeba rozebrat staré struktury a začít znovu. A nebo ne?

A taky stud za to, že mě to napadlo -  že by bylo snazší vše pěkné zpětně devalvovat jenom proto, že to nedopadlo dobře. A to v retrospektivním provedení dost dobře nejde, viďte? Na začátku to bylo tak krásné, to nepopřete.

-      Konec představení.  -

Zajděte na něj. Třeba ukrátí vaši agonii. Mou ukrátilo.

Jsem jiná. Jsem klidná. Mně se ulevilo. Je mi dobře. Tančím.

Cítím se přes to překlopená... A jak se tu tak biju do hrudi. Je tu. Zjeví se. Připomene se, že je pořád skutečný. A moje srdce okamžitě zareaguje. Pak tuhnou nohy. Dech zamrzá. Aličko, dýchej, drahá, co to děláš? Ošetři se.

Vstanu od stolu. Jdu se projít. Tančím.

No tak, co bude s tím překladem?

SMS:„Vím, že jsem ti moc ublížil a že jsem ti slíbil, že se nebudu ozývat, ale vadí mi to!!!“

Může mi to někdo přeložit?

******
Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zvolila téma Otevřená zlomenina srdečního svalu