Popelka
Mluví.
Přežvykují. Telecí líčka, hovězí po burgundsku, kachna na pomerančích... losos,
pstruh, rýžové nudle... tiramisu, panna cotta, čokoládová pěna... Sedím. Rovná
jako svíce. Ubrousek na kolenou.
„Atletika...,“ vypráví žena napravo.
„Běžky...
hory... bylo krásně...,“ říká muž nalevo.
„...psychika
hraje největší roli.“ Navrhuje muž napravo.
„V tenise
hlavně.“ Doplňuje muž nalevo.
Jsem unavená.
Nemluvím, nevnímám. Chce se mi spát. Chce se mi kouřit. Chce se mi odejít. Na
fotografa se nenuceně usmívám. Jako bych to dělala už roky. Ale já to dělám už
roky! Tři roky v korporátu. A proč tu pořád jsem, když už si určitě přes
rok, jo, rozhodně už si minimálně rok říkám, co tu dělám.
Nedělám tu nic.
Nic jiného, než čtu předpisy. A že jich tahle firma chrlí opravdu úctyhodné
množství. Minimálně čtyři do týdne. Tuny předpisů. Tuny zpráv. Nebere to konce.
Pořád bude potřeba něco pojmenovávat, nastavovat mantinely, ošetřovat,
vyčíslovat, analyzovat, digitalizovat, kontrolovat, podchycovat, systémově orámovat,
projektově uchopit, pořád pořád pořád...
V sále je
zakouřeno. Když se vracím ze záchodů, přitáhne mi smyčku pod krkem řezavý pach
kouře. V šest ještě platil zákaz kouření. V sedm jsem potkala
obstarožní dámu v mikádu s norkem přes rameno, popelníkem v ruce
a cigaretou v koutku úst. V osm jsem bar jen hádala v klubku z mlhy.
V devět už jsem byla pasivní kuřák jedné za druhou. A teď v jednu
ráno už jsem vyuzená jak losos, co mi smutně leží na talířku.
Lidské teplo
vytopilo halu na letní teploty. Lidské pachy se mísí s těmi
nejluxusnějšími parfémy s kapkou zvířecího pižma, vetiveru, kůže a tabáku,
ale mají evidentní převahu. Rumový a vinný dech dvou tisíc lidí cítím na krku.
Plazí se mi po šíji, kolem ušních lalůčku až k ústům. A spolu s rozplizlými
pohledy mi působí nevolno. Muži kloužou svými blánou zastřenými pohledy po mých
bílých šatech. A já si říkám, dobře mi tak. Tíží mě na plicích. Běžím ke
vchodu. Rozrazím lítačky. Klika se zaboří do opuchlé narůžovělé kůže dámy
stojící s cigaretou v závětří. Vrhne nebezpečný pohled, ale když se
jí zhroutím pod nohy, podá mi ruku a pomůže mi zpátky nahoru. Odřu si kolena,
ale moje neroztrhatelné silonky to kupodivu vydrží. Nabídne mi cigaretu.
Kouřím. I když už od Nového roku nekouřím. Když se vracím do sálu, mluvím ještě
cestou s několika lidmi. Vím, že říkám věci, které bych normálně vůbec
neříkala. Nejen jim, ale nikomu.
Je mi smutno.
Cítím se hrozně sama. Jsem naštvaná sama na sebe, že tu jsem, kde jsem,
s kým jsem, kým jsem. A bolí mě celé to šroubovité přemýšlení mého mozku.
Přehřívá se mi hlava. Piju vodu. Litry vody. Pára mi stoupá ušima, i když bych
ze všeho nejradši cedila vodu očima. Jsem vděčná Václavovi, že zachytil nit
mého zoufajícího si pohledu. A podpírá mě. Václav je gay. Je jediným opěrným bodem
v tomhle přelidněném, bohatstvím přebujelém prostoru. Chytnu jeho rámě. A
jsem rozhodnutá, že už se ho do konce večera nepustím. Doteď jsem putovala
z ruky do ruky. Zastávám společensky smířlivou pozici. S každým se
přivítat. Políbit. Nechat se pozvat na rum. Cink. Nádherná perforovaná látka
mých sněhobílých šatů je promaštěná jak svačinový papír a zneuctěná propocenými
tlapami všech těch dychtivých pseudointelektuálů, businessmanů a ztroskotanců.
Kolik jich tu tak je? A já dobrovolně mezi nimi. V šatech, které září jako
plamínek svíčky v černočerné noci. A já se třepotám. A i tak křehká se
cítím. Alice, jestli ty už to trochu nepřeháníš. Vzchop se! Zase se mi špatně
dýchá.
Zavítala sem
k nám z turné jedna světoznámá kapela. Hrají. Říkám si, užiju si je
jako na fesťáku. Klátím se před pódiem. A hlava mi třeští. Václav bojuje o můj
životní prostor. A řve mi do ucha. Proboha zná snad celou jejich diskografii.
Užívej si to, Alice, opakuju si pořád dokola. Máš se přece skvěle. Máš se
doprdele skvěle. Co Ti vlastně chybí?
Lidi kolem
začínají být nesnesitelně opilí. Václav zívá. Když odbíjí třetí hodina ranní,
z reproduktorů se line Reklama na ticho, zavelí Václav k odchodu.
Nevzpírám se. Následuji svého strážce. U výtahu našeho hotelu, co má hvězd jak
hvězdné nebe, mi dá pusu na čelo.
„Dobrou noc,
Alice.“
Pokývám hlavou,
a když se pokouším kartou marně odemknout svůj pokoj (minu se o dveře), konečně
se rozbrečím.
Text od Lisarah:
Zmrzlá pohádka
Slovo pohádka mám spojeno 1) s dětstvím a listováním v
knížkách, 2) s tím, když jsme ve školce museli přijít za nějakou pohádkovou
bytost (samozřejmě jsem byla princezna! Blonďatá, s červenou korunkou, zlatými
šatičkami a byla jsem strašně roztomilá!) (Ne, fotka jako důkaz neexistuje.)
(Tak jo, existuje.) (Ale vám to může být jedno, stejně vám ji neukážu), 3) s
Vánocemi, 4) s mým mužem a 5) se
zmrzlinou.
A dneska to bude o......té zmrzlině. Pohádka je název
nanuků ovocných, malých, ale občas přijdou k chuti. Často jsem si je jako dítě
kupovala, protože byly levné. Neznám nikoho, kdo by neměl rád zmrzlinu. Za svůj
největší výkon považuji, když se mi povedlo sníst litrovou vaničku oříškové
zmrzliny (najednou - co jste si mysleli?) (a ne, nevážím metrák). Naposledy
jsem měla nanuka (Míšu) včera.
Mám ráda koupit si v létě ve Světozoru točenou a posadit
se do rozkvetlé Františkánské zahrady. Mám ráda vzpomínku na Šmoulí poháry, na
které nás brala máma do cukrárny Barborka.
Kopečková zmrzlina je výborná, ale snad ještě lepší jsou
na ní ty kornoutky. Jako děti jsme si brali vždy dva. Než za ně začali chtít
padesátník. Když jsme se sestřenicemi trávily prázdniny u babičky, těšily jsme
se na návštěvy našich, protože vždy přivezli chladicí láhev (jak se to správně
jmenuje?) plnou kopečků zmrzliny.
Vzpomínám na první pohár s mužem (v čajovně, děvče s
dredy skoro až na zem) a taky na ten náš největší (v Drážďanech, pro dva, ten
byl!).
Zmrzlina - to je léto, jahodový mrož, kopečková v cizím
městě. Zmrzlina - to je potěšení, dobrota, bezstarostnost. Zmrzlina - to je
prostě pohádka.
Dodatek první: Původně to dneska měla být opravdu
pohádka. O dvou oříškách. Ořechovi a Ořechulovi. Jenže jsem stihla napsat jen
úvod. Proto místo toho povídání o zmrzlině.
Dodatek druhý: Ale já tu pohádku dopíšu!
Dodatek třetí: Snad. Někdy.
Dodatek čtvrtý: Já myslím, že dodatků už bylo dost, ne?
Dodatek pátý: Tak jich možná bylo dost, ale tohle si
neodpustím. Dneska píšu takhle blbě-dodatkově proto, že zrovna čtu knížku blogerky
Jenny Lawson. Jo, ta píše přesně tímhle způsobem.
Dodatek šestý: Příště se pokusím být už zase normální.
*****
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zvolila téma Ztraceno v překladu
Žádné komentáře:
Okomentovat