Téma 6: Perspektiva

Text od Medy:

Perspektiva

V zahrádce na náměstí, na stolku hoří svíčka, dívence tečou slzy, maličká kavárnička, přišlo to trochu brzy, voják se chystá platit, pak spolu odcházejí, naposledy se ztratit, naposledy se sejít, Lvov leží nedaleko, je to jen půldne cesty, jen půldne od vojáka, jen půldne od nevěsty, jen půldne k černým mrakům, zas plují od východu, v hořícím autovraku... půl noci do odvodu, jen půldne od signálu, jen půldne od sanitky, půldne k hlavnímu štábu, jak z blbé detektivky, voják jde na kolena, jen půldne od domova, kde čeká jeho žena, kde čeká jeho vdova... jen půldne od neštěstí...^{Igor Malijevsky}

Žijeme ve světě plném výdobytků a ztrácíme rozlišovací schopnost, nepokládáme si otázku, proč jsme vlastně tady a neumíme si na ní odpovědět.

Proč to nezkusíme jako všichni ostatní?

Jak se máš?

Co jsi dnes dělal?

Ale to my ne. Na otázku, „na co myslíš“, odpověď „na plno věcí“ a na otázku, „jak se cítíš“, odpověď „cítím mnoho rozporuplných pocitů“. A proto si někdy říkám, „dobře nám tak“.

U vedlejšího stolečku pod obrazem sudu se rmutem sedí mladý pár. Mladý znamená nezteřelý. Pořád se na ně dívám. Závidím jim. Závidím jim všechno – mládí, že nic neví o životě, o smrti, o samotě, o askezi, o závazcích, o přemáhání se. Málo mluví a víc se líbají, jsou veselí a úsporní.

Jenže já zas nevím vůbec nic o tom, co se tady právě děje. Že se potkali u pohárku, aby se rozloučili. Že se možná vidí naposledy. Že je válka. Jen půldne od našeho kulatého stolečku, vzdušnou čarou z jeho středu do boje. Skutečného boje. A my to nevidíme. Jsme slepí. Co hůře zavíráme oči. Pořád a pořád a čím dál tím víc. Stydím se.

„To dobré tu počká a zlé pomine,“ překládáš mi. Zdá se mi, že jí to dokonce zpívá. Jsem zmatená z jeho odhodlání.

„Taky bys šel bojovat?“ Ptám se tě.

„Jistě.“ Odpovíš bez váhání. Překvapí mě to, moc tě neznám. Těším se na chvíle, kdy budu vědět, co odpovíš dávno předtím, než se zeptám a budu si na to jen zvykat.

Říká jí, že bude jen balit potravinové balíčky, pomáhat transportovat raněné za linii, není to nebezpečné, obě strany se přece dohodly, že nebudou ostřelovat silnici, uklidňuje ji a ona ví, že to není pravda. Ona ho zná a ví, že bude bojovat.

Bereme si taxíka do Dejvic. Tak jako miliony jiných nás nejvíc zaměstnává naše soukromá válka. Máme sotva pár hodin příměří, než se zase rozhoří hranice.

Text od Lisarah:

Noční návrat

Je noc černější než voda v hluboké tůni při pohledu shůry. Neosvětlená ulice, protože tohle satelitní městečko teprve vzniká. Mrtvolné ticho, protože tu zatím kromě nich ještě nikdo nežije.

Zítra se vdává, zítra si vezme svůj smuteční bílý šat z nadýchaného hedvábí a půjde k oltáři pro svoji smrt.

Teď ještě žije, ještě neprošla místy, kde bude od příštího týdne branka. Ještě neodemkla čerstvé dveře a neulehla vedle svého spícího snoubence.

Ještě žije, jde tmavou ulicí, dýchá svěží říjnový vzduch, a myslí ještě na něj. Na jeho dotyky saténových rtů na její husí kůži. Na jeho obětí silnými pažemi, kterým jí šeptá "všechno je dobrý". Na jeho řetízek kolem krku, který dostal od ní, když spolu byli na pouti v S. Na jeho hodné oči plné něhy. Jde dál, nadechne se, cítí vůni jeho těla po třetím milování za noc, je unavená, slaná a spokojená.

Loučení. Bude to naposledy. Řekli si, když byla požádána o ruku. Po svatbě bude věrná. Řekla si, když byla požádána u ruku. Po svatbě to skončíme, potřebuji reálný svět. Řekl, když byla požádána o ruku.

Do roka a do dne je to tady. Den P před dnem D. Den předsvatební. Berou to jako oslavu. Slaví! Pijí šampaňské, opravdové francouzské, bublinky lechtají v nose, šimrají v krku a tancují v žaludku. Smějí se hlasitě, tak hlasitě, aby překřičeli svůj pláč.

Prudkost, trhanost, nejistota. Chovají se jinak než obvykle. Tváří se, že je to obvyklé setkání. Ale ono je konečné. Trhavost, Zuřivost, Třas. Líbají se, aby nemuseli mluvit. Milují se, aby se nemuseli loučit.

Ukrytí pod bílou přikrývkou se cítí neobvykle jako na letní dovolené ve stanu. V jeho ateliéru, který mu vybrala ona. Před pěti lety. Z nadšení z tak krásného prostoru se s ní tam ihned pomilovat. To byl začátek jejich konce.

Scházeli se, nescházeli se. Pravidelně nepravidelně. Nepravidelně pravidelně. Když chtěl, když chtěla, když chtěli. Měli se rádi, rádi se milovali, ale nemilovali se.

Každý žil svůj svět, svoje zájmy, svoje sny. Ona se seznámila s tím, co si ho zítra bere. On se za těch pět let stihl rozvést, oženit a zvou rozvést.

To, co bylo mezi nimi, bylo mimo realitu. Nezasahovalo to do ní.

Navzájem se vyčerpali, využili záminky zasnoubení a rozhodli se pro skončení.

Tak proč jde domů jako na pohřeb? Proč zpomaluje, proč její kroky spíše couvají než běží vpřed?

 *****

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah určila první větu příběhu/příspěvku: Ta druhá si ho nezasloužila.