Téma 5: Fotografie

Autor fotografie: Manžel Lisarah

Text od Lisarah:

Tvoje fotografie

Bylo ráno, když jsem jako obvykle pozdě vstávala. Ukazoval jsi mi fotky, které jsi ráno vyfotil. Tvoje ráno se liší od mého - asi tak o dvě hodiny.

Vědomí, že si můžu pospat, je pro mne sladké. Žádný budík, probudit se, když je venku už světlo. Ukazuješ mi fotky, říkáš, o co všechno jsem přišla. Já vím. Taky mám ráda brzká rána, východy slunce, zbarvenou oblohu, cvrlikající ptáčky, opar vzniku nového - jen ne teď.

Jedna z těch fotek mne obzvláště zaujme, ta, o které to dnes celé je. Je na ní pohled, se kterým se smiřuji už patnáct měsíců.  Nevím, jestli je těžší zvyknout si na kočky, na panelový dům či na výhled s obchoďákem.

Tahle fotka mě dostává. Tři vrstvy. Nevinné nebe, rudá vrstva zemského jádra, peklo našich životů, konzum.

Velké neonové poutače. Rozostřené lampy. Můry, co je obletují a občas se spálí. Zvědavostí se nechaly zlákat. Auta milosrdně skrytá v šeru končící noci.

Když vejdu do tohoto (či jiného, všechny jsou stejné) obchodu, připadám si  jako mraveneček na návštěvě v sousedním mraveništi. Všechno tu má svůj řád, všichni vědí, co mají dělat, kde co je. Jen já tápu, držím se tě za ruku, ať se ti neztratím. Od dřezu přes rohožku po svíčky. Kupujeme tu všechno. I vánoční stromeček. I zmrzlinu. Prostě všechno. Platíme za to poctivě. Svým časem. Je tu ticho, široké uličky mezi regály, úplně slyším, jak se blížím ke smrti. Taková ztráta, takové minuty, nikdo mi je zpět nepřičte. Vím, že je to hloupost. Člověk musí nakupovat. Řešit akutní havárky a (ne)zbytné potřeby. Přesto je mi ouzko.

Vidíš, mělo to být dneska o příběhu, ne o mně, zůstal v pozadí, ten příběh, který za tou fotkou vidím. A nebo je to právě tohle? Musí mít příběh děj? Kdo určuje, je-li ho už dost nebo ještě málo?

Není příběh, není to veselé.

Má to smysl?

Co jsem vlastně měla na té fotografii objevit...

Text od Medy:

Fotografie Praha vs. Nebe

Než jsem mohla začít psát asociace k fotce, zavolala mě kolegyně ohledně jisté neodkladné pracovní záležitosti. Zaklapla jsem notebook a na papír vedle jsem si stihla poznačit jen Praha vs. Nebe. V práci, jako je ta moje, se blog píše těžko, zabíjí totiž veškerou kreativitu. Ale nevydržela jsem to a musela jsem se na fotografii, co poslala Lisarah jako téma na náš další týden, podívat. Ačkoliv jsem věděla, že nejlépe fungují volné asociace a proto je třeba začít hned psát.

Jsem v Praze. Jsem tu šťastná. Tenhle kontrast však vídám každý den. Možná mi jen má připomínat, že nic není zadarmo. Že není dobra bez zla, štěstí bez bolesti. I kdybych nechtěla být takhle patetická (a uměla nebýt), musela bych při pohledu na fotografii zmínit, jak moc mi občas chybí krajina. Jak mi chybí ničím nerušená radost bytí. Místa, kde člověk může být sám se svými myšlenkami. Ta opravdová samota, kterou mi odkázali mí předkové. Chybí mi každodenní prosté věci, jednoduchost, čisté linie. Tuším teď proto pro vás záchvěvy pod kůží, obrazy zaseklé v paměti, sněhu, trávy, listí, větru, slunce, měsíce ve vzpomínkách. Někdy se mi stýská.

Výčitky, že jsem tu měla být už dávno, že jsem tebe měla potkat už dávno (nebo alespoň předtím, než ses oženil a měl děti), že jsem měla dávno psát (vytrvale a pravidelně), dávno tančit a dlouho chodit, dávno dobře jíst, dávno nosit dobré věci z dobrých materiálů, dávno začít cestovat, dávno se učit cizí jazyk...

Ale tohle je cesta, obtížnost neznámá, můžete minout nějaké chyty, ale jsou místa, která nepřeskočíte, která nelze překonat bez zlámaných nehtů a modřin. Šlo by to nejspíš po vytrvalém tréninku, ale život není cesta, kterou můžete lézt znovu a znovu, život není stěna, po které se dá i slézt a zkusit to znovu. Jen stoupám a jednou, zákonitě, ve chvíli, kdy moje ruce už nebudou mít dost síly – spadnu... Do té doby chci žít!

Sedíme na lavici. S výhledem na tu starosvětskou nádheru. Hledám a nacházím v tom pohledu útěchu. Už tolik let. Jistotu, víru. Historie - něco, co vzniká tak pozvolna a precizně. Každá. Naše. Moje. Historie jednoho života. Svou touhou budovat lámeme kameny a ona dostává formu a je pak tak věrná, stálá a neměnná. Mluvíme. Zamotáváme se do toho stále víc. Políbíme se ve vynucených pauzách. Abychom nabrali dech. Občas. Na chvilku. Se zdá, že i rozplétáme. Říkáme si věci krásné a niterné. Stejně tak jako věci, při kterých pod stolem drtím ruku v pěsti. Odchlíplý plakát na sloupu blízko nás vydává dráždivý třepotavý zvuk jako křídla nějakého vzácného tropického motýla. Šimrá a rozčiluje mě svou metronomickou přesností a naléhavostí tempa kmitu. Obsluha balí ubrusy, vítr jí pomáhá. Z řeky stoupá horká pára, jako z rozpáleného těla po těžké noci. Položím ti ruku na čelo. Zavřeš oči. Mlhovina jako by zastřela rozum víc než táhlé medové vlákno Chardonnay.

Na sníh město promítá dlouhé stíny. Zem zaprášená podél řeky je jako bílý písek před ostnatými dráty koncentračních táborů. Dojdu až na náměstí. Stojím před domem číslo třicetšest. A čekám, až si vzpomenu. Hodiny bijí a mně je smutno a jsem vyděšená. Srdce se tlakuje – útok nebo útěk?

Stojím na kopci. V roce 2003. Město se nešikovně choulí v dutině mezi vrásněním krajiny. Zrovna tam, kde se drží mlžný opar smogu. Tíží ho na plicích. Roztahuje hrudník. A zhluboka vyfukuje. Zběsile dýchá. Uletěl nám drak. Můj malý bratr Matěj natahuje k pláči. Ty běžíš. A za poslední mašli ho strháváš zpět k zemi.

Bílá plachta sněhu. Matěj sedí za oknem. Smutně zabalený v dece. Posíláme mu nahoru spoustu němých pozdravů. Je nám šestnáct a cítíme zodpovědnost jako opravdoví rodiče. Za radost malého Matěje. Zamává na pozdrav. Je mi ho líto. Jeho první sníh. Pod našima rukama se tvoří velké dílo. Hněteme koule, válíme je neobratně sem a tam, v téměř pravidelných letokruzích. Pro nemocného malého kluka, který je zatím rachitický s velkým nadutým bříškem a má zánět středního ucha. Ale brzy vyroste a bude z něj fajn kluk s širokými rameny.

Ležím na malé posteli. 90 cm. Tolik nocí jsme na ní spali i nespali. Noc dotekla daleko za půlnoc a je hutná jako máslo s medem. Moje myšlenky se v ní těžkopádně točí ve spirále. A rozmíchávám je se stále větší námahou. Měsíc se hroutí za věžáky, komíny, nakonec dopadne někam na brněnskou periferii. Tam už ho nevidím. Poslední obraz je v tmavých barvách. A nějak mi z mého filmu vypadl obraz, kdy se ráno probudíš u mě.

******

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda vybrala báseň od Františka Gellnera:

Perspektiva 

Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veseli
na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.