Téma 3: Palčáky, hněv, jadérko

text od Lisarah

Když otec vezme syna sáňkovat

Je sníh, opravdovej sníh, takovej sníh jako na pohlednicích od Josefa Lady. A v tom sněhu jde muž. Muž jde proti větru, je skloněný, hlavu zabořenou do hrudi. Hlava je průzkumník, který proráží bělost před ním jako první. Po hlavě jde tělo, ruce až nakonec. Nejsou totiž volné, drží opratě. Na opratích jsou připevněny dětské sáňky. Na sáňkách se veze modrá koule. Při bližším prozkoumání se z koule vyloupne dítě. Je to kluk? Podle modrých oteplováčků snad ano. Není to podstatné, v tohle věku není pohlaví podstatné. A pro náš příběh už vůbec ne.

Muž, který si proráží krajinu hlavou, se občas zastaví, nadechne, schytá dvojnásobný nápor větru, a ohlédne se. Kontroluje, zda na saních jeho DNA stále zůstává.

Obě lidské bytosti mají šálu až k nosu. Vítr, sníh, zima neumožňují verbální komunikaci. Ale tihle dva příbuzní by spolu stejně nemluvili. Nepohodli se v teple domova. Kvůli rukavicím. Kvůli blbejm rukavicím, honí se otci hlavou, jsme si zkazili den. Ten můj smrad jeden, malej, pitomej. To si nemohl ty palčáky prostě nandat? Ne, nemohl, odpoví si sám, rád si sám se sebou povídá, možná proto jeho žena raději zemřela, ale ne!, teď je sám k sobě příliš krutý, proč si to dělá, to je jedno, teď jde o ty rukavice. A to s tím harantíkem začal mile. "Pojď sem, ještě nandáme rukavice a půjdeme sáňkovat." Ale ne, on se musel šprajcnout. "To nejsou rukavice, to jsou palčáky. Ty nechci!!" Pořád na něj šel po dobrým: "Prosím tě, vždyť jsou super, to je jako pořád moci mít ruce v pěst, ale bez palců!" Dítě na něj obrátilo do výšky oči. Chvíli si asi přebíralo, cože mu to ten dlouhán, u kterého bydlí, povídá. A pak se rozhodlo: "Ne, ty si nevezmu." V tohle duchu pokračovali asi deset minut. Jen už nešlo o klidné věty s pomlkami, ale o řev, hlasitost, pláč, vztek. Vzdal to a dal mu jiné. Pruhované prsťáky.

Není dobrý otec, nemá autoritu. Posedl ho hněv. Jak mu to Jana mohla udělat? Nechat to všechno na něm! Copak nevěděla, že o dětech nic neví! Věděla. Proto je nechtěl, proto byl pro to, aby si to nechala vzít. Vzepřela se mu. A jak to dopadlo? Teď je všechno na něm! Hněvá se tak, až mu slzy stékají z očí a štiplavě přimrzají k tvářím.

Dojdou a dojedou ke kopci. Nikdo tu není. Počasí se během jejich zpoždění způsobeném hádkou tak zhoršilo, že úzkostlivé maminky běžely schovat svá robátka pod střechu. Marek by to nejraději taky otočil. Ale nemůže. Zase by prohrál. Prohrál život ženy, prohrál palčáky. Nemůže ještě prohrát zničené nedělní odpoledne otce se synem. Stojí na kopci, dívá se na horu běloby, kterou Bůh vymačkal na obraz dnešního dne, a bojí se podívat dítěti do očí. Ano, opravdu se bojí. Vítr se ztišil, jako by nechtěl propást ani slovo z následující scénky.

"Pojď, sjedeš si to. Nikdo tu není, tak aspoň do nikoho nevrazíš."

Vítr je zklamaný, dítě mlčí, žádný dialog se nekoná. Pouze nepovedený monolog muže s vráskami kolem rtů.

"Já na tebe budu dole čekat."

"Bude to prima."

"Neboj se." (Utěšuje sebe nebo dítě? zafičí si vítr do vousů.)

"Pak půjdeme domů. Dáme svačinku."

Marek ze zoufalství strčí do sáněk, ty se rozjedou z kopce.

"Pořádně se drž!"

Naštěstí je napadána velká vrstva nového sněhu, a tak to sáňkám s nákladem moc nejede.

Zastaví se v polovině kopce. Dítě letí přes pravobok dopravního vozidla. Žuchne do sněhu. Nebrečí.

Marek je u něj během vteřiny, možná i dřív než dopadl do studených peříček.

Pyrrhovo vítězství.

"Víš co, raději půjdeme domů."

O dvacet minut později

Buch Buch. Bota naráží do druhé. Shodit sníh z nich.

"Ale vyvětrali jsme se pěkně, viď? Koukni, jak ti zčervenaly torby!"

Sněhové vločky se mění v mokro. Na bundách, čepicích, vlasech. Marek rozepne klukovi oteplovačky a zuje mu sněhule. Pak odebere oděv i ze sebe.

Vejdou do kuchyně. Je jim teplo. Sednou si k jídelnímu stolu. Naproti sobě a zároveň nejdál co od sebe. Mlčí. Marek sklopí zrak. Aby se zaměstnal vezme z ošatky na stole jablko a začne ho rozkrajovat. Nakonec se odváží zeptat s nadějí na smír.

"Hele, proč jsi vlastně nechtěl ty palčáky? Přiznej se, žes mě chtěl jen naštvat."

Dítě chce odpovědět. Chce, aby ho táta zase někdy vzal sáňkovat. A tak se odhodlá.

"Byly speciální."

"Na stavění sněhuláka."

"S mámou."

Na zem upadne jadérko. I to jablíčko se rozplakalo.

text od Medy

1989

To, co vám chci teď vyprávět, se stalo před mnoha a mnoha lety. Bylo to v době, kdy občas někde už rádio polykalo divné krabičky se dvěma ozubenými kolečky, kdy každá rodina měla svou knihovnu (co v ní bylo, ponechme stranou).

Kdy holky nosily krátké vlasy (babička si byla jistá, že pak zhoustnou), ručně šité overaly a ručně pletené svetry, kdy kluci ještě psali dopisy holkám (Jindřiščině starší sestře především), stejní kluci pak nosili červené trenky do tělocviku a vůbec jim to nebylo divné, všichni dohromady nazouvali cvičky a jejich klenby jim za to moc nepoděkovaly.

Palčáky se nosily na šňůrce kolem ramen, ale zase je děti neztrácely, svetry a kamaše sice kousaly, ale hřály. Bylo plno sněhu, celou zimu se sáňkovalo. Děti byly víc venku a měly míň rýmu.

Jedlo se to, co bylo a z toho, co bylo, to, na co byla chuť (babička říkala „jez, na co máš chuť), jablka se jedla i s jadérky (babička jen do té doby, než se jedním takovým málem udusila).

Nebylo tolik rakoviny, ale zase se na ní víc umíralo.

A uběhlo přesně padesát let od prvního vydání Hroznů hněvu.

Jindřišce byly tři roky. Byl zrovna pátek, odpoledne se šlo sáňkovat za zimní stadion. Jindřiška, Matěj a Petr od Kolářů. Jindřišky děda sáňkoval s dětmi, byl pro každou legraci, potok nepotok. Kamaše vymáchané v potoce pak Jindřišku kousaly víc než obvykle. Doma čekala babička a mamka (táta byl v práci). Děda dostal zpucuňk. Jindřiška dostala horký čaj a mohla si vlézt do duchny ke knedlíkům k večeři. Takový byl 17. listopad. O víkendu jí pak píchali uši a ona se zlobila na svojí mamku, že jí ten den zapomněla dát čepici. 

******

Na co se můžete těšit za týden? 
Téma pro příští týden vybrala Meda: Kontrapunkt