Lisarah,
nedělala jsem si žádné zápisky, až dnes. Jsem doma přesně týden.
V podstatě jsem se od té doby nezastavila. Ty mě znáš. Ráda bych se to
naučila. To, o čem píšeš ve svém dopise. Já si tu Tvou pohodu úplně představuji
a teď si ji ještě musím povolit.
Zkusím to jedním slovem – omšelé. A přitom mi to tak nikdy dřív
nepřipadalo. Čím to? Kde je hranice mezi patinou, časem obroušenou strukturou a
opotřebovaností, otřískaným povrchem hraničícím s ošklivostí? Je to jako
umění stárnout s grácií. Anebo – a o to se pokouší třeba v Kanadě –
nestárnout. Toho nejsem příznivcem, protože čas se nedá zastavit, píle a
pracovitost je jedna věc a popírání neodvratitelného druhá. Ano, celou dobu
mluvím o architektuře. O pevných strukturách ze dřeva, oceli, betonu. Pomatuješ
si na naši návštěvu Říma? Nebo na ranní odlesky Sicilských ulic, starých a
vlastně i špinavých. A přesto mi to připadalo jiné. Třeba je to jen optický
klam. Jako když se s někým dlouho nevídáš a najednou Ti připadá, že velmi
zestárl.
A jak bych popsala v těchto dnech sebe - z jiného světa,
stranger. Přiletěla jsem pozdě v noci. Ráda pozoruji své pocity, když
někam cestuji, nebo se vracím domů. Ráda pozoruji letiště, první dojmy turistů,
nápisy, obrazy a fotografie, které jsou to první, co vidí, když přiletí do cizí
země. Všechno se u nás za ty roky hodně zlepšilo.
Víš, že v Humpolci je nový kulturní prostor Osmička? Potkala
jsem se náhodou s dámou, která to má celé pod palcem.
Zítra se půjdu konečně pozdravit s Prahou. A pak už se těším
na Tebe a všechna ta nová místa, kam mě zavedeš. Odpověď na Tvou otázku je –
Hruškadóttir.
M
Žádné komentáře:
Okomentovat