Co z nich vyroste?
Projíždíme sídliště Řepy. Jedeme
dlouho, pořád zatáčíme. A paneláky nemají konce. Bolí mě žaludek z těžkého
oběda, co jsem do sebe rychle naházela před cestou. A nějak se to umocňuje mými
představami, že tady musím žít. Že jsem vyrostla v jednom z těchhle paneláků.
Třeba támhle, v tom šedošedém. Támhle to okno třetí zprava ve dvanáctém patře.
Vidíte? Na balkóně máme s bráchou kola. Máme je tam celý rok, protože máma nemá
na to, aby platila sklep a doma nám je zakázala mít. Máme tam i zimní boty,
pokud je zrovna máme. A pak tam má máma plno krámů, které jsou po tátovi a jí
je líto je vyhodit.
Protože najednou vidím vše, jako
by to snad byla pravda, je mi čím dál tím hůř... Pak jsem vyrostla (a nehnula
se z tohohle sídliště dál než do Billy a do školy) a porodila své první dítě.
Ve dva plus jedna jsme potom žili ještě dalších šest let, celkem pět lidí, já,
Emča, máma, brácha a bráchova Anežka...
Na další zastávce musím
vystoupit. Chce se mi zvracet. Jsem v třetím měsíci. Ještě jsem to nikomu
neřekla, ale plno lidí už si všimlo, že často mluvím o tom, že bych měla změnit
práci, abych se tolik nestresovala, a že snídani obvykle vyzvracím.
Jedu do Ikei, právě jsem se
přestěhovala.
Milan se rozhodl to ukončit.
Našli mu rakovinu slinivky v pokročilém stadiu. Že jsem těhotná, neví. Bylo to
pro něj těžké rozhodnutí. Řekl mi, že chce, abych si našla někoho jiného,
někoho, kdo brzo neumře.
Do autobusu přistoupilo plno
"řepáků". Zkoumám je, v čem se na první pohled odlišují? A mezitím mě
napadá, co vyroste z mého dítěte? Prozatím, a to se ještě nenarodilo, je to
dítě bez otce. Bude to něco, co bude vidět na první pohled? Chci se s ním hodně
mazlit, aby nebylo "nevymazlené" jako Milan. Když jsme spolu začali
randit, nevěděl ani, jak mě správně vzít za ruku, když se mě pokoušel chytit
kolem ramen, jeho ruka vždycky těžce dopadla na mou kostnatou šíji jak leklá
ryba. Musím ho to naučit, aby věděl, jak se pomazlit s holkou. Táta ho to
nejspíš nenaučí. Navíc, až se narodí, už tu možná ani nebude.
Vím, co budeš
Koukám na tebe, moje Minulostní Já, a musím se usmívat. Tolik ideálů, snů,
odvahy, naděje, nápadů, lásky v sobě ještě máš. Kdybys věděla...Ještě, že
nevíš, co tě v životě čeká.
Kdybych ti mohla něco poradit, řekla bych: Netrap se. Ano, musíš si projít
rozchodem se Štěpánem, neúspěchem u přijímaček na tebou vysněná práva, prodělat
mononukleózu, rok shánět nějakou slušnou práci, zamilovat se do ženatého chlapa.
Tohle všechno teď nemáš v plánu. Neumíš si to představit. Vidíš svoji
budoucnost jasně - vezmeš si Štěpu, postavíte domek, budeš pracovat
v advokátní kanceláři, a pak porodíš dva blonďaté andílky.
Jo, tak přesně tohle se nestane. Budeš žít úplně jiný život. Popravdě, tak
to má skoro každý. Často pro sebe chceme věci, které pro nás nejsou. Střet
s realitou, která se neshoduje s našimi představami, je drsný. Sedře
z nás kůži snů, a to nepěkně bolí.
Co z tebe bude? Já to vím, jsem to. Prozradit ti to nemůžu, ale věř,
bude to dobrý. Protože to důležité -
svoji spřízněnou duši - najdeš.
*********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala téma: Týden začíná v neděli
Žádné komentáře:
Okomentovat