Přísloví je má odpověď
I.
“Líbí se mi,” pomyslí si Jitka, co sedí v červené minisukni u baru. “Sbalím
ho.” Kořist je vyhlídnutá, a tím je splněn první bod pátečního programu. Ucucne
ze svého druhého Aperol Spritzu, na kuráž. Vstane a jde na lov.
Neví, že tentokrát bude ulovena ona. Zamiluje se. Doopravdy.
„Láska je jako slza. Rodí se v očích
a padá k srdci.“
II.
Chtěla se stát spisovatelkou. Mohla prožít spokojený, klidný život. Měla
jednoduchou kancelářskou práci, hodného muže a veselou dceru. Místo toho
trávila večery, noci a rána nad obrazovkou počítače a psala. Psala povídky,
psala romány. Psala, psala, pořád psala. A také obesílala nakladatelství. Nikdo
neměl zájem, ani v časopisech jí nic nechtěli otisknout. A pak umřela.
O pět let později se přece jen její texty dočkaly publikování. Její dcera
napsala úžasný příběh o třech generacích žen, do něhož použila některé pasáže z
povídky Jádro hrušky své matky.
„Naděje umírá poslední.“
III.
Probudil se, vstal a šel dát vodu na čaj. Než byla přivedena k varu,
nachystal dva hrníčky a dva pytlíčky čaje. Vzal granule a nasypal ranní dávku
jejich Betyně. Ta spokojeně zavrtěla ocasem a začala žrát. Konvice zapískala,
chvilku počkal, přelil pytlíčky. Průhledná voda se přebarvila na červenou.
Z chlebníku vyndal včerejší rohlíky. Rozřízl je nožem na pečivo.
Z lednice si vyndal jahodovou marmeládu a Ramu. Obě ingredience nanesl na
rozpárané rohlíky, poté je přiklopil druhou půlkou. Vzal dva bílé talířky, na
každý položil jeden rohlík. Z hrníčků vyndal pytlíčky, které už svůj úkol
splnily. Sedl si ke stolu a čekal. Věděl, že za pět minut se jeho žena objeví
v kuchyni. Bude mít ještě ospalky v očích, bude šíleně rozcuchaná a
bude mlčet. Ví, že má těžká rána a že potřebuje něco sladkého, aby začala
fungovat. Ví toho o ní tolik, co o sobě. Už je tady. Zastavila se v rámu
dveří, podívala se na muže za stolem, co kouká na dva talíře s rohlíky a
usmívá se na ně. Musela se usmát taky. Sedla si naproti němu, přisunula jeden
talířek k sobě. Vrátila se rukou na jeho stranu stolu, ale místo aby si
vzala hrníček s čajem, pohladila ho po lokti.
„Manželé, kteří se
milují, řeknou si tisíc věcí, aniž promluví.“
text od Medy:
Co
člověka nezabije, to ho posílí, a pokud má situace své přísloví, znamená to, že
je napůl vyhráno, neboť už se přišlo na to, jak to v životě chodí. P.
Hůlová
Znamená to
také, že všechny upřímné otázky, co si pokládáme, nám pomohou ke vzkříšení?
...
a to, že už nemůžu dál
to jediné mi dává sílu...“
Z malých neštěstí
skládá se velká naděje
světa... T.
Třeštík – Staré zahrady
Budu
nesmrtelná?
Dokážu to?
Čím to
dokážu?
Unese moje
tělo ten nápor?
Unese ho do
stáří?
Budu
šťastná?
Budu
milovaná?
Uvidím výhledy,
nad kterými zapláču?
Doplatím
hypotéku?
Neumřu na
rakovinu?
Zamiluju
se?
Zhubnu
aspoň na šedesát kilo?
Porodím
zdravé dítě?
Budu
úspěšným právníkem?
Potkám tu
pravou?
Vydělám
dost peněz pro sebe, svou ženu a tři děti?
Budu někdy
dělat to, co mám rád?
Odvděčím se
někdy svým rodičům za vše, co pro mě udělali?
Umřu ve
spánku?
Vrátím se
domů?
Bude můj
život smysluplný?
...
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma:
Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.
Slova činí svět čitelnějším, láska to dělá přesně naopak.
Žádné komentáře:
Okomentovat