Týden začíná v neděli
Nevím, jak někdo může mít rád neděle. Pro mě je to smutnej den už od
školních let. V neděli člověk už musel myslet na školu, dělat úlohy a učit
se. Přesně to, co se mu nechtělo a co dva dny vytěsňoval z hlavy.
V neděli taky byly povinný výlety s rodiči. Za babičkou, do lesa.
Nuda!! Takže se člověk naštval, dal pecky do uší a poslouchal raději hlasitou
hudbu, než aby slyšel, co říkají rodiče. Prostě neděle zaváněla smutkem
z končícího bezstarostného volna.
Neděli jsem neměla nikdy ráda.
A nemám ani teď, o dvacet let později. Zažívám stejné pocity, jako tenkrát.
Jen se změnily (a přibyly) povinnosti. Vyžehlit dětem oblečení do školy,
manželovi košile na celý týden. Donutit děti, aby si udělali úkoly, naplánovat
s mužem, kdo vyzvedne Kryštofa z kytary a kdo donese do čistírny
kabáty.
Neděle je sváteční den a přitom v sobě nese takovou tíseň z konce
volna a vidiny nekonečného týdne pracovních povinností. Přemýšlela jsem, zda by
to nešlo udělat nějak jinak - vyžehlit v pátek, úkoly s dětmi udělat
v sobotu - a mít neděli volnou. Víte co? Nepomůže to. Nedělní tíseň se
dostaví i tak. Neděle mi bere svobodu, radost, chuť, volnost, bezstarostnost.
Už aby bylo
pondělí.
text od Medy:
Týden začíná v neděli
Všimla jsem si toho, když jsem si kupovala letenku z OOL do Aucklandu. V
rezervačním systému letecké společnosti AirAsia týden začíná v neděli. Líbilo
se mi to. Přeskládalo to můj pracovní týden, a to tak, že začal nepracovním
dnem. Ideální.
Vstala jsem brzy. Šla jsem si zaběhat, přesněji řečeno provozuji jogging -
to je důležitý rozdíl, protože při joggingu po celou dobu běháte po špičkách,
což je velmi náročné a většina lidí při tom vypadá opravdu srandovně, ale
výsledek stojí za to.
Cestou jsem se ztratila a zabloudila na stranu řeky, kde se obvykle
nepohybuji. Objevila jsem velkou rokli a park se jménem bývalého německého
kancléře. Už jsem se chystala využít offline mapy, když jsem zjistila, že jsem
sotva dvě stě metrů od našeho domu. A to tu bydlím bezmála šest let. (V mobilu
jsem měla ale staženou pouze mapu Brisbane a Aucklandu, což by mi stejně moc
nepomohlo.)
Bass mě po návratu počastoval vyčítavým pohledem, že jsem byla pryč tak
dlouho a ještě jsem ho nevzala s sebou. Vyvenčil ho ráno manžel. Vyprávěla jsem
mu pak příběh o tom, že jsem cestou viděla zábavný plakát "No busking,
just romantic", kde mladý muž hraje na piano v ulici nějakého velkoměsta a
hraje pravděpodobně tak dobře, že krom jeho slečny se kolem něj shlukují ženy z
celého světa. Byla to reklama na deodorant.
Uvařila jsem si anglickou snídani. Nalila broskvový džus. Myslela jsem si,
že budu psát, ale v hlavě jsem měla prázdno.
Když jsem pila kávu, začaly mé myšlenky konečně oscilovat kolem něčeho
důležitého. Musela jsem uznat, ač nerada, že ve mně kniha paní Reidové
zanechala větší stopu, než jsem předpokládala. Dokonce jsem si začla pohrávat s
myšlenkou, co by se stalo, kdybych ho tehdy nepotkala. Nebo - a to byla ještě
odvážnější úvaha - kdyby se něco v matrixu stalo jinak a že se pravděpodobně v
každém dalším světě stalo něco jinak. A teď je někde jiná Alice, která nepije
nedělní kávu, nemá manžela, nemá psa. Ale v tu samou chvíli jsem si byla
najednou naprosto jistá, že je v každém z těch vesmírů šťastná.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma: V životě je všechno o načasování
Žádné komentáře:
Okomentovat