středa 11. července 2018

Dopis čtyřicátý pátý

Milá Lisarah,

Brno! Ano, znám. Era má nádech minulosti, že? Ve Fresh Freaks pořádáme brunche s mými nejmilejšími a hned kousek vedle je Lužánecká kavárna, tu zkuste příště. Mají dokonalé sklenky na víno a připraví Ti toust, o kterém se Ti ani nesnilo a čaj z růžových lístků, ten určitě nevynechej. A v Melounovém cukru mají skvělé víno a kávu a paní majitelka nemá ráda platební terminály (stále žádné nemá?), protože říká, že když platíš penězi vzniká mezi Tebou a obsluhou interakce a oceníš tak službu toho druhého, moc jí fandím. Tolik krásných míst, že? Tolik pocitů za jeden den. Mám na Brno tolik nádherných vzpomínek (a taky pár ne tak nádherných, ale tak už to v životě chodí).

Zrovna skončil nějaký film, ze kterého jsem neviděla začátek ani konec (tady běží televize celý večer, myslím, že je to životní styl), utkvěla mi jen tahle pasáž:
„Am I still alive?“
„Yes. You live as long as the last person remember you. And I remember you.“

Dnes byl můj poslední pracovní den. Bylo to zvláštní. Těšila jsem se na ten den, když jsem padala únavou. Ale najednou mi nic z toho nevadilo. Všechno jsem se už naučila. Nástroje mi přirostly k ruce. Karpály si zvykly. Pleť se opálila (a už nespalovala). Svaly už nebolely. Člověk si zvykne na všechno. Kdybychom si tak uměli ve všech krušných chvílích říct: „Vydrž, za chvíli si zvykneš.“

Brzy ráno vyrážíme na několikadenní roadtrip, jdu balit zásoby, sprej na medvědy a kanystr na benzín.

Krásný den,
M

Žádné komentáře:

Okomentovat