Jedna noc v šedesátiletém
manželství
Přetočí se na pravý bok, ale stejně ví, že neusne. To musí tak chrápat?
Dědek jeden starej!
Zašátrá, nahmatá a zmáčkne. Lampička zaprská, kdo že ji to ve tři ráno
budí, ale poslušně se rozsvítí. Nandá si brýle, z platíčka vymáčkne bílý
prášek a spolkne. Zapíjet už léta nepotřebuje, je to rutina. Ohledné se po
dědkovi. Dlouhé chlupy z nosu se mu hýbají pod taktovkou jeho dechu.
Obličej má vrásčitý a skvrnitý. Jako ona. Jsou staří a jsou spolu už příliš
dlouho. Je to vůbec možný, že se někdy neznali? I když na něj nadává, i když
pořád lamentuje, co že to má vedle něj za život, neuměla by si jiný představit.
Zhasne, lehne na záda a přitáhne si peřinu až pod bradu. Vážně byli mladí,
pamatuje si to. Matně, ale pamatuje. Například na to, jak chodili tancovat k Součkům.
Měla širokou kolovou sukni, a Josef jí roztočil tak, že sukně lítala po celém
sále.
Ty první roky byly pěkný, usmívá se do tmy. Měla bílý závojíček a
rozechvěle říkala Ano. Josef v dílničce vyřezával kolébku. S dětmi už
to bylo jiný, neměli na sebe tolik času, Lukáš a Adélka si jej nárokovali pro
sebe. A léta letěly jak holubi z bidla, když na ně zaštěká pes. Děti odešli za
svým životem do velkých měst a ona s Josefem zůstala zase sama. Teď už na
sebe zase měli čas. Unavenější, nemocemi poznamenaný a stejně vypadající dny,
týdny a měsíce. Ty se pomalu překlápěly v roky, až do dneška.
Přetočí se na pravý bok, ale stejně ví, že neusne. To musí pořád tak
chrápat? Dědek jeden starej! Zítra se vykašle na nějaké vyvařování a ohřejí si
jen párky. Nad ránem přece jen usne.
Josef se v sedm probudí. No jo, babka ještě spí. Ta má teda výdrž,
pomyslí si. Vstane a jde jim udělat snídani.
Text od Medy:
„Jen zhlížejme se, drahá, v sobě navzájem, dokud nás
ještě oba nosí zem...“
Sesbírala jsem za dvě
hodiny čistého času notnou dávku osudů. Nebudu o nich psát, protože mi to
nepřijde fér, ale podělím se s vámi o kouzlo příběhu, protože jako
spisovatel mohu fabulovat.
Sedím v přítmí u
stolku číslo sedm. Muži se po směru hodinových ručiček budou posouvat po pěti
minutách. A série povedené vs. nepovedené rychlorande může začít. Muži jsou
velmi nervózní. Hned ten první má nervové záškuby. Jeho košile, o dvě až tři
čísla větší, než by bylo potřeba, je propocená nažmach.
„Takže co muž rozhodně
nemůže dělat, aby se ti líbil?“ rychle předkládá svou první otázku. – tik - Zamýšlím se. Zdám se být
zaskočená. – tik -
„Můžu ti říct, co dělat
může.“
„Hmmm,“ zamýšlí se on. –
tik - Trvá to velmi dlouho. Nakonec kývá. – tik -
„Mám u mužů ráda, když
jsou gentlemani.“ – tik – Kývá.
Vypráví o svém otci,
který genlemanem rozhodně byl, o rodině, o tom, proč se přestěhoval do Prahy, o
tom, jak nikdy neochutnal mořské plody, o tom, že se bojí létat, vlastně
vypráví především o tom, čeho se bojí a mluví a mluví a mluví (až konečně po
pěti minutách svým mluvením trochu uklidní sám sebe). Pak přichází gong.
Druhý muž.
V proužkovaném tričku s límečkem, jež se nikdy nesetkalo s žehličkou.
V dlouhých pauzách ticha hlasitě vykřikuje holé věty, asi aby přesvědčil
sám sebe, že ještě žije, že je ještě tady v místnosti. Vždycky se leknu.
Podporuji jeho odpovědi, ale pět minut se zdá být nekonečných. Snaží se mluvit
o běhání, o jízdě na kole, o pěstování zeleniny, o dětech. Po pěti minutách
zjišťuje, že mi nestihl položit žádnou otázku.
Třetí. Přitakávač.
Zjišťujeme, že se shodneme opravdu ve všem. Košile s krátkým rukávem mužům
opravdu nesluší, ještě když mají vzor jako pyžamo. Cení zuby. Děsí mě.
Čtvrtý. Nejvíc si užívá
– „telku, jízdu na tobogánu a čínu“. Pořád říká „cože“, přestože já téměř
nemluvím. Říká mi o svých nových botách, co si právě koupil. Jsou to takovéty
děravé tenisky (hodí se pravděpodobně jen do lodi, nenapadá mě, kde jinde by se
daly smysluplně využít) a stojí prý od tří tisíc výš.
Pátý. Se hystericky a
často směje. Ve chvílích, kdy není nic k smíchu. Usmívám se taky, protože
nevím, co jiného si počít. Snažím se být stále milá, ale cítím se najednou
velmi unavená. Má na sobě celkem tři kusy oblečení (počítám ty, co mohu vidět,
zaplať pánbůh) a ony k sobě totálně neladí, ani barvou ani materiálem, ani
tvarem. Mluví o jeho chystané cestě na sever, příběh, který mi k tomu
vypráví by mohl být i smyšlený, ale já mu ho věřím. Jeho dědeček, myslivec,
který už nemůže chodit a celkově na tom zdravotně není moc dobře, tu před mnoha
lety lovil zvěř, on se tam teď chce vydat a ulovit pro něj nějaké zvíře
(zapomněla jsem jaké) a dovést mu trofej.
Šestý má zlé oči.
Prozradím své pravé jméno. Nevím proč. Mám pocit, že mě hypnotizuje pohledem a
cítím se nesvá. Ptá se mě, jestli vím, jak dlouho letí sluneční paprsek na
Zemi. Je programátor, ale zajímá se o „vysokou gastronomii“. Tričko
s véčkem a zlatý řetěz (na programátora dost netypický oděv). Má tři děti.
Vypráví mi o seskocích, o svém cestování po Balkáně.
Poslední se od
předchozích liší tím, že už nejspíš někdy v životě mluvil se ženou. Zajímá
se. Říká (a to několikrát za minutu): „Jsi báječná.“ Má na sobě plátěné kalhoty
tzv. kapsáče ve světlé barvě (v těchto barvách jsou bohužel obzvláště
neslušivé). Jeho bývalá manželka je Syřanka. Na téma uprchlíků naštěstí vlivem
krátké časové dotace nedojde.
Když ze setkání
odcházím, zamýšlím se nad tím, co měli všichni ti muži společného. Snažím se
pro svůj mozek najít nějaký rámec, do kterého bych mohla tento zážitek zasadit.
Rozhodnu se raději myslet něco pozitivního. A tak myslím na Tebe. Jestli byl
někdy nějaký muž, se kterým jsem dokázala hovořit hodiny a hodiny a nevnímala
plynutí času, byl jsi to Ty. Jestli byl někdy nějaký muž, jehož styl jsem
obdivovala a zbožňovala, byl jsi to Ty. Protože to, co jsi nosil a vnášel lidem
do života, Tě vždycky prozradilo, že máš styl. Jestli jsem někdy potkala muže,
u kterého jsem bezmezně milovala jeho krásu duše i těla – byl jsi to Ty. A
protože nás nikdy nikdo neposadil proti sobě ke stolečku číslo sedm a nedaroval
nám pět minut, neodvážila jsem se Ti nikdy podívat do očí a zeptat se, zda ses
někdy zhlížel i Ty ve mně.
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda zadala téma: Za vším hledej ženu
Žádné komentáře:
Okomentovat