Když se sen promění v realitu
Před třemi lety je popadl sen mít dům. Někde za městem, v klidu, u
lesa. Patrový dům s bílou omítkou, červenou střechou a velkou zahradou
plnou květin. Lada jako novinářka by mohla pracovat z domu, psát
v podkroví či u dřevěného stolku mezi tulipány a do města jezdit jen na
schůzky. Petr by se těšil na návrat ze zaprášených městských ulic do oázy
večerního zalévání květin a pěstěného trávníku.
Takhle si to malovali.
A pak se sen stal skutečností.
Koupili poctivý dům, který byl nasáklý bohatou historií lidských osudů.
Natřeli okapy, dali novou střechu, vyměnili podlahy. Stálo je to víc peněz a
úsilí, než si dokázali představit. Křičeli jeden na druhého. Vzduchem lítaly
výčitky. Bylo to těžké období. Po dvou letech přišlo zklidnění. To podstatné
bylo opraveno, teď se mohlo žít, vychutnávat a dolaďovat. Lada se chystala, že
nechá přečalounit staré křeslo po prababičce a vytvoří zeleninové záhonky. Do
oken dá truhlíky s muškáty. A bude se každé ráno při jejich zalévání zelenou
konvičkou těšit z jejich krásy. Petr se těšil na novou sekačku, kterou
bude rovnat trávník do latě. A taky na houpačku, kterou jednou, snad,
v budoucnu, vyrobí pro jejich děti.
Takhle si to malovali.
Byl jim dopřán rok.
Lada ten den zrovna psala objednaný článek o raw stravě do lifestylového
magazínu, když jí vedle notebooku zavibroval mobilní telefon. Bez obav ho
zvedla. Její tvář bledla. Petrovi se v práci něco přihodilo, úraz, jeďte
do nemocnice. Lada bez barvy a energie mátožně došla do garáže a odjela za
mužem.
Před třemi lety je popadl sen mít dům.
Teď v něm žili.
Jejich život vypadal jinak. Petr byl nerad venku, v rukách jen slabý
cit, nepracoval. Lada se starala o domácnost, Petra, zahradu, psala za dva
úvazky, aby to finančně utáhla. Už nezbyl čas na kochání se květinami. Už se
nedokázala radovat z maličkostí jako je zalévání truhlíků. Zelená konvička
se stala obyčejnou praktickou věcí.
text od Medy:
Zelená konvička
Měla
jsem spolužáka, který začínal každou větu slovy:
„V
jedné studii jsem se dočetl...“
Na
vysoké jsme se mu smáli, dnes je z něj generální ředitel jedné nejmenované
nadnárodní společnosti.
A
tak mi dovolte začít dnešní příspěvek slovy:
„V
jedné studii jsem se dočetla, jak je sezení nebezpečné a že bych měla začít
pracovat na stojáka jako třeba Leonardo da Vinci, T. G. Masaryk, Winston
Churchill a jiní.“
Pojďme
se podívat na předměstí Brna. Léto 2000. Jedna mladá holka má v krásném
prostorném bytě s vyřezávanými zárubněmi a okenními rámy svou zelenou
konvičku na květiny. Designérský kousek. Je rodinným dědictvím, smaltovaná a
oprýskaná. Dovezla si ji jako jedinou památku na svou babičku, o které mluvila vždy
jako o pracovité ženě, která měla na životě nejradši život.
Často
jsme se navštěvovaly a filosofovaly. Seděly jsme na zemi, kolem nás běhaly
kočky. Bára z Pyšel. Potkaly jsme se na táboře. A tak vzniklo naše krásné
přátelství. Od patnácti jsme jezdily vlakem na chalupu. Tam jsme tvořily umění
a muzicírovaly. Jaro 2005 jsme dokončily vysokou. Bára si pak střihla doktorát.
Někdy v tu dobu přebírala rodinnou firmu. Pak se odstěhovala do Prahy. Pak
do Mnichova. Z Mnichova do Zurichu. Kde žije teď.
Loni
jsem ji vzala na naši Výstavu vín. Pod tlakem rodiny a okolí dělala vždy vše,
co by úspěšná žena měla dělat. Báru, nadějnou kreslířku, mou spolužačku,
veselou holku, která chodila pořád bosa, už mi ničím nepřipomínala. Byla
unavená. Ne jako bývá člověk z nevyspání nebo po tahu. Brutálně unavená.
Dobře
to dopadlo. Svému šéfovi po návratu z Moravy řekla, že končí. Volala mi
ještě ten večer. Měla překypující hlas vším, co ji čekalo.
A
tak se zvedám ze své židle. Není to revolta. Je to hold mému bytí. A tak jdu. A
tak běžím. Kontrakce lýtkových svalů mi ženou krev do srdce.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Meda vybrala tuto větu z jednoho časopiseckého článku:
Urbanista Jan Gehl říká, že dobré město je jako dobrý večírek – lidé se zdrží déle, protože se dobře baví.
Žádné komentáře:
Okomentovat