text od Medy:
Moje město
NYC
„Nedávno jsem si přečetla,
že New York City je svojí energií mužské město. Nezbývá mi, než souhlasit.
Uspěchané, tvrdé, s důrazem na výkon. New York vás změní. Můžete ho milovat
nebo nenávidět, ale těžko vás nechá chladnými. Je to směs všeho. Lidí,
národností, společenského postavení, kultur. Když jdu ulicemi pěšky z práce,
úsek mezi 54 a 68 ulicí je stále stejný. Špinavý, rušný, prašný. Zároveň
kouzelný. Kdykoliv se podívám nahoru a vidím mrakodrapy, připadám si, že jsem
tady správně. To je to místo, kde se plní sny. Pokud na to ovšem máte. New York
je plný paradoxů. Žebrající matky s nastrčenými a omámenými dětmi, které celý
den prospí v jejich náruči. Luxusní bary, restaurace a obchody plné milionářů.
Stánky halal food s Pákistánci před muzeem umění. Černošské chůvy s plným
kočárkem pro 6 dětí. Turisti, celebrity, přistěhovalci, bezdomovci. Všichni tady
doufají v lepší zítřky. Někomu se daří extrémně, někomu vůbec. Další o své
místo na slunci každý den bojují a doufají, že bude lépe. New York je město,
kde koupíte všechno. A tak vám nezbývá, než si na to vydělat. Je to tvrdé místo
a ne každý jeho nároky zvládne. A tak někteří turisté přijedou domů s pocitem,
jak by bylo nebo naopak nebylo fajn v takové betonové džungli žít. A ono jde ve
finále o to, jak tam ve zdraví přežít.“ MR, fotografka
PRAHA
Praha
byla vždy královnou a také jí zůstane. Královnou, co pečuje o poraněné, ale
nepoddajné duše, o srdce zlomená, ale ochotná jít dál. Nachází tu klid rozbití
lidé zaprášení vzpomínkami už po mnoho generací. A začínají tu nový život. I já
začala.
Je
na rozdíl od NYC ženou už ze svého rodu. Dáma. Vždy krásná, vždy rovná, vždy
upravená.
Na
Praze nejvíc miluju tohle:
- Architekturu a její genius loci (pokaždé když někam zabloudím, najdu kouzelná místa, o kterých jsem doposud neměla ani tušení)
- panorama Hradčan, které se nikdy neomrzí, ten pohled mě zalévá klidem jako nic jiného na světě
- baví mě tu každý den, protože každý den je jiný
- když se odněkud vrátím, pociťuji tu zvláštní uvolnění
- všechny malé obchůdky šikovných lidí a ochotu podělit se o svůj příběh
- příjemný personál téměř všude
- každý si tu najde to svoje (ať už jde o kávu, zmrzlinu, naušnice, boty, těstoviny, nebo práci)
- noc
- na mnoha místech se dá sedět v trávě, opravdu (kdysi se mě moje kamarádka ptala: „A to se nebojíš injekčních stříkaček?“, „Ne, to mě nikdy nenapadlo.“)
- Je tu strašně moc ujetých lidí, krásných i schválně ošklivých, skutečně ošklivých, mladých, starých, navždy mladých, spokojených i těch, co jsou teprve na začátku...
- Když se na někoho usmějete, oplatí vám to, většinou (testuju to tak měsíc, takže nevím, zda to lze generalizovat)
- zatuchlá malá divadla, která existují odjakživa a navždy budou, i když už nebude co hrát a s kým
- industriální prostory, co slouží jako umělecké doupě, squat, výstavní prostor, nebo se je prostě jen skupina nadšenců snaží zvelebit
- Chrám sv. Víta
- Mama coffee v Minoru
- Řeku
- Co všechno je tu zadarmo
- Soboty, kdy si koupím řezané květiny
- Množství knihoven
- Červenou židli
- ...
Každý
příběh má svou tečku. Ten můj má tři... Děkuji a brzy naviděnou, Praho.
Můj muž si dělá legraci, že jsem
se narodila na vesnici. Škádlí mě, já vím. Přesto má trochu pravdu. Co na tom,
že se jedná o královské město ze 12. století, které má patnáct tisíc
obyvatel a krásně kulaté náměstí s opravenými domy a znovu vybouraným podloubím.
Ve srovnání s Prahou to neobstojí.
Prožila jsem zde čtvrtstoletí.
Nic mi tu nechybělo, ale taky mě nic nerozvíjelo dál. Sobotu večer jsem trávila
jako ministrant na mši. Ve všední dny jsem se učila a vedla s kamarádkami
holčičí řeči. Pak přišla střední a já získala přítelkyně na celý život.
Vždy jsem se zakoukala do nějakého kluka a platonicky sledovala jeho svět
zpovzdálí. Klidně několik let.
Vysoká škola mě městečku vytrhla,
ale napojení zůstalo. Vracela jsem se sem týden co týden. Chodily jsme s holkami
do vinárny na bílé víno (to byly ale kyseláče). Bylo tam zakouřeno a my si
připadaly světově.
Po škole jsem si našla práci
i přátele v Praze a už nebylo tolik prostoru k návratu do rodného
města. A když už jsem tam byla, trávila jsem čas s rodiči. Město se mi
vzdalovalo a vzdaluje.
Nyní už oficiálně do Maloměsta
nepatřím. Údaj v občance mluví jasně. Nepovažuji se za obyvatele
Velkoměsta, i když se ráda procházím jeho ulicemi a užívám si jeho kulturního a
architektonického bohatství. Necítím už ani silné spojení s
Maloměstem. Ano, když tam přijedu, ráda se projdu centrem a objevuju, který
obchod zanikl a co nového kde vzniká. Ale připadá mi, že to sleduji zpovzdálí.
Pupečníková šňůra mezi námi už je přestřižena. Přesto ve mně Maloměsto zůstane
navždy. A za to jsem ráda. Nezapomenu na osůbky ze sousedství (lehce
bláznivá babička se spoustou koček; pan Z., co jezdil celé dny na kole; paní
J., co každý měsíc myla všechna okna...), ty přece udávají místu ráz. Maloměsto
pro mne zůstane zelenou oázou zpomalení, do které se budu celý život vracet.
Ale už tam neumím žít.
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala citát:
Jen zhlížejme se, drahá, v sobě navzájem,
dokud nás ještě oba nosí zem...
Rúmí
Rúmí
Žádné komentáře:
Okomentovat