Lisarah,
při čtení Tvého dopisu a vyprávění z Café Frida jsem se vypravila do vzpomínek (a trochu i do stýskání). Nutno ale dodat, že se mi moc líbí, jak jsi ho vystavěla.
Ferdinand Peroutka o setkávání u Karla Čapka píše: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme si mysleli, že jsme věční.“
Když nejsem doma, vzpomínám na chvíle s přáteli, kdy jen sedíme pod břečťanem na dvoře u snídaně, nebo na mezi s pohárkem Cabernetu Moravia, nebo u vody, od které vane chlad (může to lákat pojmenovat je bezobsažné), na ty chvíle „věčnosti“.
Ve zdejším Glenbow museu mají zrovna dočasnou výstavu fotografií ze života Fridy. Navštívila jsem ho v době noční prohlídky, které se konají vždy první čtvrtek v měsíci. A víš, z čeho jsem měla největší radost? – Z těch davů lidí, které protékaly šestipatrovou budovou. Z hloučků důchodců, kteří si pochvalovali „krásně strávený večer“, z dětí, co se honily ve vagonech starých vlaků, z pubertální generace Z, co selfíčkovala u květinové tapety s neonem Frida Kahlo (která je mimochodem moc povedená). Měla jsem prostě v tu chvíli pocit, že lidé jsou skvělí, že nic není ztraceno, vždyť lidé chodí do muzeí! Je to jako kouzlo - muzeím vdechují lidé život a muzea nás dělají zas o něco více člověkem.
Užívej krás pražského jara,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat