Lisarah,
dnes posílám, co po mnoha měsících odhalil můj diktafon.
Welcome to Orewa…
A tak jsem každý den vídal její akvamarínovou sukni a její barevný šál, jak za ní vlál. Každý den při východu slunce. Měla chůzi jako gejša. Dělala malé krůčky, chodila v žabkách, někdy bosa.
Když jsem tu psal svou první knihu, ještě jsem nevěděl nic o přílivu, o odlivu. Neznal jsem místní moře, dneska už se podívám na horizont a vím… Dneska už tohle místo dobře znám. Už vím, kdy se dostanu na druhý břeh – do města – suchou nohou. Už vím, kdy se zátoka zaplní vodou a ta se pak vyhřeje jako lázeň a já můžu usednout do horkého bahýnka a převracet se jen z boku na bok jako grilovaný losos. Nebo si donesu na pláž svou rybářskou židličku a postavím si ji tak, abych měl kotníky ve vodě, to se pak píše samo.
Vzpomínám si, že když jsem tohle místo navštívil poprvé, hrozně jsem se tady nudil. Byla tu široká pláž se sněhobílým pískem, celá jenom pro mě. Byla to pláž, která byla soukromá a mělo na ni přístup jen pár lidí. Ti se chodili koupat jenom občas, protože už asi byli přejedení té nádhery a asi už jim nejspíš nepřišlo nikterak výjimečné, že jen seběhnou schůdky a jsou u moře…
Nejdříve to vůbec nefungovalo, inspirace nepřicházela, neměl jsem témata, neměl jsem ani o čem psát, měl jsem úplně prázdno, jen jsem seděl na pláži, zíral jsem na moře, seděl jsem takhle někdy celé hodiny, až odliv vystřídal příliv a slunce udělalo po obloze velký oblouk a vrhalo najednou stín na místo, kde jsem ráno seděl při východu. Nebo jsem jenom tak chodil v mokrém písku a hrozně mě to bavilo, byl jako bahýnko, šimral mě mezi prsty… Nebo jsem si prostě jenom tak lehl a nemyslel vůbec na nic. A dny se převalovaly jeden přes druhý jako když vlnky u břehu vrství písek do ladných štukatur. Po pár týdnech už jsem z toho začal být trochu nervózní, tak jsem si načrtl pár věcí, o kterých bych mohl psát…
Poprvé jsem její pestrobarevnou tančící postavu ve vlnách viděl někdy začátkem února. To tady začínalo léto. Slunce ještě nebylo v plné síle a ona chodívala brzo ráno, držela si sukni u pasu a brodila se vlnkami, často si u toho četla, což mi přišlo hrozně zvláštní. Časem jsem začal mít pocit, že k tomuhle místu nějak patří a když jsem pak jednou ráno vařil vodu na kávu, vyhlédl z okna svého plážového domku, a zjistil, že ji nikde nevidím, zaplavil mě najednou jakýsi smutek. Přiznám se, že pozvat ji na čaj nebo na kávu mě napadlo až po několika týdnech, ani nevím proč, možná jsem to chtěl od začátku, ale nejspíš jsem ji nejdříve chtěl lépe poznat, tak jsem seděl před oknem a pozoroval její pohyby, přemýšlel nad tím, co asi čte a proč se obléká tak pestrobarevně a zároveň tak trochu staromódně, i když to byla mladá žena…
When I am serving…
Přistupuji ke stolům. Na každém z nich je přesně šedesát šest příborů. Pro osm hostů. Neumím být mrštná a šikovně se proplétat mezi lidmi, být neviditelná, a přesto vždy připravená naservírovat jídlo nebo sklidit talíř. Jsem vždycky moc vidět i slyšet, jsem hlučná, nemotorná, vyžaduji pozornost, mluvím ve chvílích, kdy mám mlčet a mlčím ve chvílích, kdy mám mluvit.
Nikdy nekončící koloběh. Hosté odejdou. My sklidíme nádobí. Vyměníme ubrusy. Srovnáme židle. Přichystáme nádobí. Příbory. Plátěné ubrousky. Vše na své místo. Ani o milimetr jinak. Přichystáme do sklenek vodu. Přichystáme do ošatky chléb. Přichystáme do misky pět kuliček másla. Pod které dáme tři kostky ledu. Přijdou hosté. Usednou. Začneme servírovat jídlo. Salát. Předkrm. Sklízíme. Rozléváme víno. Servírujeme hlavní chod. Rychle. Nosíme velké tácy z kuchyně servírovací pult v sále. Vše se musí odehrát během pár minut. Nikdo u stolu nesmí čekat příliš dlouho. Dezertní talířky a nože se smí sklízet až po hlavním chodu. Servírujeme zleva. Sklízíme zprava. V době večeře se nesmí po hlavním chodu začít sklízet, dokud nedojí všichni u stolu. Doléváme vodu. Servírujeme dezert. Nabízíme kávu. S kofeinem – hrneček má ouško nalevo. Bez kofeinu – hrneček má ouško napravo. Podle toho ten, kdo rozlévá z konvic pozná, komu má co nalít. Nabízíme čaj. Sklízíme po dezertu. Doléváme kávu, čaj. Doléváme vodu. Později následuje koncert. Nebo se hosté rozcházejí. Hosté odejdou. My sklidíme nádobí. Vyměníme ubrusy… V mezičase skládáme nádobí k umytí. Leštíme příbory. Skládáme plátěné ubrousky. Na tři způsoby podle druhu servisu. Rovnáme hrnečky. Leštíme sklenky na víno...
Fortis et liber. Silný a svobodný. Motto kanadské provincie Alberta.
V životě jsme tolika lidmi zároveň. Důležité je ale to, že jsme to pořád my.
M
Žádné komentáře:
Okomentovat