Medo,
v Praze sněží a to ovlivňuje moji náladu. Jsem doma v teple,
ještě hodinu tu můžu sedět v županu, než budu muset na autobus za
povinnostmi. Je úterý, muž v práci, Modřinka u rodičů, je tu ticho. Pocit
zklidnění.
Včera vlakem z rodného města do současného místa bydliště. Tedy z Vysočiny
do Prahy. Dočítala jsem Šlehačková oblaka. Ta kniha mě v sobotu v knihovně
nalákala svoji obálkou. Obsah mě nezklamal. Četla jsem ji jeden večer, jeden
dlouhý pobyt ve vaně a tu již zmiňovanou cestu vlakem. Ponořila jsme se do
životního příběhu mladé Češky, která se v osmi letech stala tváří
Pražského jara, vyhrávala gymnastické závody, žila v Norsku, měla
pohádkovou svatbu na Žofíně, pracovala v kavárně, diplomovou práci psala v Keni
a teď o tom píše těhotná z Prahy, kde úspěšně podniká. A to jí ještě
nebylo třicet. Barevný život. Zajímavé čtení, ale nejsilnější pasáže stejně
byly ty o neúspěších - před důležitými závody se zranila a tvrdá dřina je
najednou vniveč, po náročné škole neúspěšné hledání práce. Ztrácení energie a
hledání jiné cesty.
Každý v životě máme neúspěchy - já složitě studovala, vážně onemocněla,
těžko hledala práci - ale je důležité se s tím poprat a uvědomit si, že
když se v jedné oblasti nedaří, nemusíme být nešťastní úplně, protože kolem
sebe máme člověka, který nás má rád, krásu přírody, můžeme cestovat apod. A
hlavně - můžeme si najít jinou (ještě šťastnější?) cestu.
Tvoje psaní o Kanadě mě baví. Pokračuj v tom. Hltám ty odlišnosti,
jinakosti, drobnosti životních příběhů. Je to inspirující.
Jdu si sbalit papíry k lékaři do kabelky z Neapole. Přihodím do
toho knihu Víkend v Londýně. A pojedu autobusem, metrem, tramvají k Vltavě.
Na jednom místě mám celý svět.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat