Dopis dvacátý šestý

Medo,

příběh zatím není, ale Tvoje báseň je krásná. Dobrý začátek!

Já nemám slova.

Nepřicházejí ke mně.

Nebo je špatně hledám?

Těžko ke klávesnici sedám.

Cítím se nevěrná

své duši.

Snad se sama se sebou zase

brzo shledám.

O čem psát?

Jak Modřinka roste a cesty bez kočárku jsou pro mne novým dobrodružstvím.

Jak jsme o víkendu spárovali koupelnu. Vše odstranit, rozetřít novou hmotu. Dva dny práce a zbyl prach, který tři dny odstraňuji.

Jak Ledecká vyhrála super-G a celý svět z toho blázní. A mně se na tom líbí, že to ukazuje, že se vždy může stát něco překvapivého, bláznivého, nečekaného. A to je to, co mám na životě ráda. Občas prostě překvapí. (Samozřejmě to není zadarmo, je zatím velká píle, chuť něčeho dosáhnout a tisíce dalších věcí.)

Jak jsem dočetla třetí díl Prahy neznámé a těším se z toho, že o městě, kde teď žiji, zase vím o něco víc.

O ničem nedokážu přemýšlet, natož psát. Jsem ve zvláštním rozpoložení, to se mi už dlouho nestalo. Tak se omlouvám, že dnes píšu blbě a krátce. Snad Tvůj další dopis z nového působiště to našim věrným čtenářům vynahradí. Já už se na něj těším.

Lisarah