Milá Lisarah,
vytvářím do práce jeden materiál a jak můj kurzor probíhá roky na jedno kliknutí, úplně se mi přitížilo. Najednou mám pocit, že přesně tak ty roky prolétnou i ve skutečnosti. Mám na to jen jeden lék…
Dnes byl můj první den v nové práci. Je to skvělé, moci tak často používat slovo nové. Tolik nových lidí, příběhů, chutí, dovedností a co všechno ještě přijde… V mé skříni taky přibyly dva nové vlněné svetry (jeden s norským vzorem, takový jsem si vždy přála). A nové palčáky, červené, prošívané s velkou sněhovou vločkou, zachvacuje mě taková něha, jen si na ně vzpomenu. To šimrání v břiše při slově nové mě možná bude pořád popostrkovat do neznámých končin.
Zapadli jsme tu sněhem, a tak jsem se ponořila do kurzu travel writingu. Trošku prozradím:
Vyhýbejte se prázdným slovům jako je úžasné, krásné, neuvěřitelné, tahle slova nepopisují místa nebo pocity a vašeho čtenáře o nic neobohatí. Buďte konkrétní, popisujte živě, co vidíte, slyšíte, cítíte, jakou to má vůni, chuť. Zaměřte se na něco specifického a popište to v detailech. Hledejte rozpory. Hledejte vaše a jen vaše vlastní příběhy.
Dělejte si zápisky, pořád, všude, všeho…
Moje zápisky: žlutý špagát, lísky, sprcha, trezor.
Rozpracováno: Zvláštní, jak některé věci tu zůstávají jakoby neobjeveny – například páková baterie se používá prazvláštním způsobem – musíš ji celou otočit po směru hodinových ručiček, takže zkrátka vždy před teplou vodou teče ledová (to stejné je potřeba absolvovat, i když potřebuješ vodu zastavit), regulovat proud vody se samozřejmě nedá. Celým autobusem vede žlutý špagát, za který zatáhneš, když chceš vystupovat (když jsem o tomhle četla v průvodcích, říkala jsem si, že to bude nějaký vtip – nebyl). Koupíš si lístek, dáš ho řidiči a ten ti dá úplně jiný lístek, který odtrhne tak, aby bylo vidět, v kolik hodin jsi nastoupila, je to vážně důmyslné, čím se krátí den, tím je lístek kratší (až na ty tuny papíru). Na mojí skříňce v práci visí zámek jako od trezoru, ovládání je zapeklité, vytvořila jsem si jednoduchou poučku – vždycky musíš přes nulu („naprosto běžné“, pokyvuje na mě asi padesátiletý Kanaďan, „kdybys tu chodila na střední a pak na vysokou, nebo hrála basket, měla bys to natrénované“). Tyhle maličkosti naštěstí zůstávají unikátní v našem globalizovaném světě, když procházím mezi regály ve Walmartu, nebo jakémkoliv jiném supermarketu, ani bych si nevšimla, že už nejsem doma.
Sněhové pozdravy,
M
Žádné komentáře:
Okomentovat