Lisarah,
víš, co by bylo skvělé? Kdyby se nám naši čtenáři ozvali. Pojďte k nám! Nebojte se, napište nám, jaký je váš dnešní den, o čem dnes sníte a nad čím dnes přemýšlíte. Nemáme tu sice zeď, na kterou byste nám mohli připíchnout vzkaz, ale spojte se s námi, nějak, jakkoliv a napište nám třeba vzkaz na ledničku.
Mám tu pro Tebe jeden malý útržek, prozatím…
Stalo se to na rohu dvacáté a páté. Tváře už měl omrzlé a od Mostu míru ho dělily ještě stovky metrů. Potkal ženu. Mohutnou černošku. Hlavu měla proti mrazu ovázanou šátkem, ale na nohou měla pantofle. S někým mluvila. S někým, koho viděla jen ona sama. Křičela na něj. Plakala. Bušila do něj pěstmi. Pak se omlouvala. A to celé se ve smyčce opakovalo. Lidé se po sobě ohlíželi, ale nezdáli se být vyděšení, spíše starostliví. Nastoupil za ní do vlaku a nabídl jí svůj kelímek horké kávy. Nevnímala ho. Nejspíš ho ani neviděla. Ale on vnímal všechnu její bolest. I když neznal její příběh. Nevěděl o ní vůbec nic. Všechno bylo najedou tak opravdové. Takhle se necítil už mnoho měsíců.
Dnes bych se ráda rozloučila něčím velkým. A to slovy nejbohatší ženy světa, Liliane Bettencourt: „Položte si sami sobě otázku, co je pro Vás v životě opravdu důležité, a pak mějte odvahu kolem své odpovědi vybudovat celý svůj život.“
Přemýšlela jsem nad jejími slovy a nemohla usnout. Zní to totiž jako skutečný klíč ke štěstí.
Pozdravy ze slunečného zámoří!
L
Žádné komentáře:
Okomentovat