Milá Lisarah,
doufám, že už se cítíš lépe a plná sil. Posílám Ti od nás to předvánoční zvolnění, to ticho, přimrzlý dech a nádherné měkké světlo z nočních sněhem zapadaných ulic.
Dnes jsem byla na vernisáži jedné místní malířky, éterické dámy, která maluje v hebké a pastelové náladě jako Monet a mluví klidným a zhrublým hlasem ženy, která se rozhodla celý svůj život strávit v horách. Stály jsme před jejím obrazem Jarní probuzení a já myslela jen na to světlo, byla jsem v něm zakletá. Jediný pohled na její obraz mě vrátil o mnoho měsíců zpět, na vinici, kolem půl osmé, kdy promrzlé prsty začaly tát pod prvními paprsky jarního slunce a sníh se leskl a zlátl a byl růžovější než nebe. Taková barva není žádná jiná, ta chvíle trvá jen zlomek vteřiny, je to jen okamžik a zmizí rychleji, než se vysráží kapičky rosy z užaslého vzdechu.
„That’s the moment.“ A víc jsme toho neřekly. Někdy slova nepotřebuješ. I spolu se nám to přece stává. Po představení. Po baletu. Nebo třeba jen při procházce Prahou.
Přemýšlím o tom, co píšeš. O tom, jak děti změní i vnímání sebe samé. Já vím, že kvůli svým milovaným dělám ústupky, přemáhám se, ale neznám ten pocit, jaké je to – být tady pro děti, pro svoje děti. Cítím, jak se mi mí přátelé vzdalují, protože s nimi nesdílím, neprožívám (a ani nemůžu) jejich současné životy. Protože nevím, jaké to je, nevím, jak se cítí, jak uvažují, jak se rozhodují, jaké strasti je tíží, nevím, jak je to změnilo, protože nemám děti. Jen vím, že se to stalo.
Sedím ve svém křesílku na čtení, z nočního stolku cítím vonné esence z krabičky mýdel, které mi darovala moje kolegyně a ta vůně je tak nádherná, že bych se do ní nejraději celá zabalila. Za týden se budu procházet ve sněhobílém písku místo sněhobílého sněhu. Ale přesto mám pocit, že je najednou všechno obyčejné a mám z toho radost.
Dobré ráno (a já jdu ještě před spaním přečíst pár řádků),
M
Žádné komentáře:
Okomentovat