v pondělí ráno jsme se probudili - a venku sníh. První sníh
nastupující zimy. Všem nám naladil úsměv na tváři a Modřinka chtěla jít hned
sáňkovat. Šla jsem na rehabilitaci a užívala si poletování vloček a přitom si
říkala, proč potřebujeme pauzu, abychom byli z něčeho nadšení - proč v nás
sníh nevzbudí nadšení i v březnu, když je stejně krásný. Je to jen o
nastavení v hlavě - už čekáme jaro a tak jsme na sníh naštvaní, i když k tomu
není důvod, on tu leží, protože má a je to jeho čas bytí.
Rozhodla jsem se, že více budu v tomhle pracovat na sobě - resp. v sobě.
Když Modřinka vynechá odpolední spánek - nebudu naštvaná, že nestihnu poklidit
a mít čas pro sebe, ale budu ráda, že si můžeme více pohrát apod.
Brát víc věci jak jsou a ne jak si je představuji. Jestli to dokážu, vím,
že budu méně často ve špatné náladě.
Teď to jen dokázat.
Zbývá necelých pět týdnů do Vánoc, sháním poslední dárky, o víkendu chceme
jít na první vánoční trhy - už jsou na Náměstí Míru. Začínám se pomalu chystat
na advent. Letos se na něj moc těším. Poprvé budeme komplet ve čtyřech.
Zase jsme si v rámci charity vybrali jednu stařenku a kupujeme jí
vánoční dárek. Letos jsme si vybrali tu samou jako vloni. To normálně neděláme,
ale u téhle paní je sympatické, že chce vždy knihy - dobrou detektivku nebo
současný román. A tak jí to kupujeme, letos nejnovější Ann Granger a Podbrdské
ženy, protože máme rádi knihy a těší nás, že i někdo v devadesáti taky.
Jinak ty přání bývají často smutná - nic nepotřebují, chtějí potravinový
balíček, víno, kosmetický balíček...málokdo má něco konkrétního. Proč se celý
život za něčím pachtíme, když nakonec nic nepotřebujeme?
Budí se mi Ouško, tak končím s nimráním v sobě a jdu se věnovat
dítěti - protože to je to, co mi dává největší smysl a o čem přemýšlet nemusím.
Hezkou poslední listopadovou dekádu přeje
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat