Medo,
píšeš o překonávání se, o zdolávání cesty. Včera jsem prožila něco podobného
- jen hora bylo moje tělo. Bolelo. Hodně. Svaly, klouby. Bylo slabé, unavené,
nepřemýšlející. Měla jsem pocit, že neudělám ani krok. A přitom jsem věděla, že
za tři hodiny musím vyzvednout Modřinku ze školky. V tu chvíli jsem si to
vůbec neuměla představit, jak dám Ouška do kočárku a jak tam dojedu. Celé
dopoledne jsem odpočívala a vnitřně s tělem bojovala a snažila se ho co
nejvíce uzdravit. Nakonec se mi udělalo lépe a cestu jsem zvládla. Během
Modřinčina odpoledního spánku se pak už tělo vzpamatovalo skoro úplně.
Uvědomila jsem si, jak člověk neřeší, aby mu bylo dobře, protože chce být v pohodě,
ale protože MUSÍ být v pohodě PRO DĚTI. A o tom to asi je.
Střídají se deštivé, smutné podzimní dny se slunnými, barevnými. Ale ať
jsou dny jakékoliv, sčítají se. Modřinka má dnes ve školce první karneval, jde
za muchomůrku.
Dnes bude mít i Ouško svoje poprvé - první literární klub. Jdeme do SmetanaQ,
bude nás dvanáct, tři kočárky, čtyři děti.
S dětmi je pořád něco poprvé.
A to je skvělé, prožívat to s nimi.
Děkuji za citát, myslím, že i já ho potřebuji.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat