Dopis šedesátý první

Milá Lisarah,

jak rozdílné životy žijeme, a to uběhlo jen pár let, od doby, kdy jsme se potkaly v Praze. Tak ráda čtu o tom Tvém, protože mě tolik neděsí změny, které přijdou a začínám se na ně těšit. Protože je důkazem, že se můžeme obklopovat tím, co milujeme, pořád, každý jediný den. Někdy je těžké se nezamotat do koloběhu povinností. Do rutiny, do otupělosti, špatné nálady, únavy, bezcílnosti, v níž dny utíkají závratnou rychlostí. Teď hodně pracuju. Ale to neznamená, že se vzdávám toho, na čem nejvíc záleží. Naopak.

Podzim je tu nádherný, pro mě rozhodně nejhezčí roční období v téhle zemi. Zasypal nás sníh, když na stromech ještě zlátlo listí. Stihli jsme tenhle zlom na cestách a měla jsem pocit, jako bych to usínání zažívala spolu s přírodou.

Proč na víně záleží? Když jsem si četla předmluvu autorky nádherné knihy o víně, v níž se pokoušela sama sobě vysvětlit, proč se čtrnáct let věnovala psaní právě této knihy, kterou mám teď ve čtečce a která má dvacetsedmtisíc stran, napadlo mě, že to je kniha na celý život – ve všech slova smyslech. Přečíst ji chci do Vánoc a pak už se posunout ve své cestě za vínem zas o kousek dál. Mám mentora, který mě učí. Třeba to, že ocenit a mít rád sice není totéž, ale rozhodně to není méně. Hodně věcí, které se člověk naučí o víně, platí i v životě.

Dnes jsem dělala „research“, jak se v angličtině pěkně říká, hledala v mapách, četla si o kultuře Teotihuacán, Aztéků a Mayů. Chystám pro svého milého malé překvapení (výlet) k narozeninám. Sama se musím usmívat, když nad mapou vymýšlím různé variace, jak nakonec bude všechno jinak, jak si člověk nikdy nedokáže představit, jak jiná místa, na která se chystá, nakonec budou. Jak jim dávají punc jedinečnosti lidé, které na cestách potkáváme, jak je každá kultura bohatá a dechberoucí a dojímá nás, i když jí mnohdy nemůžeme plně porozumět, ale to nevadí. Vždycky jsem byla trochu smutná z toho, že život je moc krátký na to, abych navštívila všechna krásná místa a teď jsem vděčná za to, že je dost dlouhý na to, abych jich navštívila mnoho, a že těch krásných míst je tolik, že můžu pokaždé, když zatoužím někam cestovat, vybírat z nepřeberné přehlídky divů.

Nedávno jsme se s přáteli vraceli v noci z bowlingu. Na jedné setmělé křižovatce jsme se zastavili a všichni, včetně řidiče, jsme se ptali: „Kde to vlastně jsme?“ Pak někdo zezadu zahučel: „V Kanadě.“ Tak jsme se tomu všichni zasmáli a jeli rovně. A to jsou ty chvíle, kdy se ocitám „v nefalšované přítomnosti“. Kdy si uvědomím, kde jsem, jak jsem se tu vzala, všechny ty náhody a mnohdy upachtěné dny, které mě sem zavedly. Kdy stojím na místě a kolem mě se otáčí celý svět. Možná celý vesmír.

Dnes jsem se rozepsala. Na závěr ještě malou ochutnávku z mé povídky, vyprávěla jsem Ti o ní?

„How long are you staying?“

„Until I decide to go.“

„There´s nothing here.“

„There´s nothing anywhere.“

Seděli na basách od piva. Mezi sebou čokoládovou fontánu a kolem misky s ovocem. Bosky. Začínalo svítat a bylo docela jedno, co přinese tenhle den. Byli tady. Měli všechnu svobodu svých pětadvaceti let. A začínali tomu rozumět. Navíc, když máte lesní jahody, čokoládu, víno a Ninu Simone, je svět krásné místo k žití.

M