Milá Medo,
žijeme rozdílně a jinde, ale krás přírody a podzimu si obě užíváme - právě
teď a naplno - stejně. To mě těší.
Tvůj dopis mě zastihl při návratu do Prahy. Z Písku. Město, o kterém
jsem nic nevěděla. Co si nyní, po třech dnech tam strávených, vybavím, když se
řekne Písek? Strmý kopeček k Putimské bráně. Úchvatný pohled na kamenný
most, který je prý nejstarší v Čechách. Ulici barevných domečků, které mě
přenesly do Holandska, kde jsem nikdy nebyla. Palackého sady, kde jsme s Modřinkou
běhaly v listí, které nám křupalo pod nohama. Kavárnu Nemám čas, ale...,
která má nejen dobrý název, ale zároveň i nápadité jídelní lístky v budících.
Českej branč v kavárně Až na půdu. Město dlažebních kostek, na kterých mi
golfky pod rukama poskakovaly jako sbíječka. Tiché město, ostrůvek a lávky,
několik dětských hřišť. Hotovej únikovej ráj na pár dní.
Dny mi plynou tak rychle, že nestíhám přemýšlet v dlouhodobějším horizontu,
plánovat, dělat si cíle. Teď řeším rehabilitaci Lipiho, svojí, že Modřinka musí
na kontrolní odběr krve, že si mám napsat o výsledky CT a stihnout vyprat tři
pračky, než přijde paní na úklid, nakoupit pro čtvrteční návštěvu, objednat
plínky, počkat na pplku, řešit netopící topení v dětském pokojíčku,
naplánovat sobotní výlet, počítat s kontrolou žaluzií,...těch drobností se
valí moc a já mezi nimi neumím teď nějak kličkovat, abych měla nějaký prostor k nadechnutí,
utřídění myšlenek a tvoření. Třeba časem.
Těším se, až mi jednou naliješ sklenku vína. Ty a tam, kde to bude to
pravý.
Lisarah
Žádné komentáře:
Okomentovat