Téma 48: Averze

text od Medy:

Averze

Nechuť

K čemukoliv

I k tomu

Co je krásné

Protože to bolí

Variace na Milostné básně E. Frieda

Tady ne říkáš mi

a já tě v tu chvíli nenávidím

a sebe taky

„Kolik kamení musí být spolykáno jako trest za štěstí.“ ^{E. Fried, Milostné básně}

text od lisarah:

Nepřekonatelný odpor

Na jedné straně ona ve světlém kostýmku na míru a béžových lodičkách. Na druhé straně on v modré košili a černých kalhotách od obleku. Sešli se v soudní síni, aby ukončili svoje manželství. Pro nepřekonatelný odpor.

Před pěti lety to bylo tak jiné. Stáli těsně vedle sebe ve slavnostním a bezstarostně řekli Ano. Teď si nemohou být vzdálenější a vedle nich stojí jen jejich právníci.

Soudce se snaží zjistit, jestli ještě není naděje, že by spolu mohli žít. Proč se něco podobného neděje i před svatbou - že by úředník odhaloval, zda má svazek, kteří ti dva bláhoví chtějí uzavřít, vůbec naději na přežití.

Ono by to asi nepomohlo, dopadlo by to stejně.

Chtěli se vzít, a tak se vzali. To se stává.

Chtěli spolu žít, ale po čase zjistili, že to neumí. To se stává.

Chceme se rozvést, no tak nás rozveďte. To se přece stává.

Pro soudce je to rutina. Takovéto případy jeho pracovní stůl zahlcují. Pár právních vět, nějaké ty podpisy a razítko na to. A je to.

Partnerská tragédie. Zpřetrhané vztahy s přáteli a příbuznými toho druhého, zboření vybudovaných návyků (společné ranní čištění zubů, středeční návštěva kina, víkendová odpoledne s deskovou hrou..).

Jak se to stane, že někoho (prý) milujete, a pak k němu začnete cítit (asi) averzi?

Odchod ze soudní síně. Odchod z obřadní síně. Vlastně ty akty mají hodně společného. Oba přinášejí novou etapu.

Kostýmek s černými kalhotami si zajdou na poslední společný oběd. Tím končí jejich cesta, teď se už jen letmo budou jejich životy potkávat (svatba přátel, náhodné potkání v supermarketu..). Budou spolu jednat seriózně, mluvit o počasí. Každý si najde nového partnera. A možná se znovu odváží vejít do obřadní síně říct Ano. Ti bláhoví!

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Nový začátek

Téma 47: Karta života

text od lisarah:

Karta života

Jsem ve vysoké věži. Hledím z jediného okna. Stromy se kývají sem a tam v rychlém rytmu. Silný vítr naráží do mých ušních bubínků. Je jaro. Nebo podzim? Jsem tu tak dlouho, že jsem ztratila pojem o čase. Jsem tu dobrovolně, sama jsem se sem zavřela. Utekla jsem před světem. Před životem.

Nedokázala jsem se otevřít muži, který o mě stál. A co je ještě horší - o kterého jsem stála já. Karty se objevují v životě každého člověka. Jako malé děti hrajeme Černého Petra, Kvarteto, Prší či Záchod. V práci, když je nuda, zapneme Solitaire. Někdo mastí v hospodě mariáš, někdo hraje poker v luxusních podnicích. Všechno je o tom samém - vsadit, riskovat, touha vyhrát, mrazení z možné prohry, přijmout výsledek, unést prohru, unést výhru. I to šarlatánské vykládání karet je o tomtéž.

Celé dny sedím u okna ve své dobrovolné cele. V ruce jednohlavé obyčejné karty. Už jsou celé ošoupané a mají ohnuté rohy z toho, jak je neustále hladím, obracím. Srdcový svršek je moje nejoblíbenější. Představuje pro mě jeho. Řekl, že na mě počká.

Nevím, jak dlouho tu ještě budu. Zápasit sama se sebou je přetěžké. Ale chci vyhrát a dát životu šanci. Chci žít. Chci žít šťastně. Chci žít šťastně s ním.

Řekl, že na mě počká. Ale kdo by čekal věčně?

text od Medy:

Karta života

Někde jsem četla mírně feministický článek, stálo v něm, že muži jsou tak trochu zbabělí, protože si v každém svém počínání ponechali možnost „skrečnout to“, v boji mohou vztyčit bílou vlajku příměří, při zápase poklepat na zem. Ale co ženy? Co kdyby žena uprostřed porodu prostě řekla: „Tak a já jsem si to rozmyslela.“

Ženy nemají žádnou ruční brzdu, jdou do toho. Dobře vědí, že nic není bez rizika, ale ženy věří, že to zvládnou. Vědí, že člověka nepotká v životě nic, co by nedokázal zvládnout. A tak je na porodním sále ani na chvilku nenapadne, že by to nedotáhly do konce. To je karta života pro ženu – pro mě - prostě do toho jít. Buď všechno, nebo nic. Když mám cíl, vše ostatní jde stranou. 

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Averze

Téma 46: Anna Gavalda

text od Medy:

Lepší život

Anna Gavalda, jako bych vždycky našla tu či onu konkrétní knihu, koupila ji v tu „správnou dobu“, nebo ona ji napsala (pro mě) v tu správnou dobu, nebo jsem ji dostala dárkem, nebo jsem si ji vezla s sebou na trip po Evropě... a vždycky všechny tyhle její knihy byly dokonale přiléhavé k mé aktuální situaci... nebo je to úplně jinak a já si v nich vždycky našla to svoje, jako si člověk vždycky najde to svoje v horoskopu. Každopádně tahle mě praštila po hlavě (zasáhla by nebylo přesné). Nejenže vstoupila do mého psaní, ale profackovala mě jako rodič (protože nikdo to pravděpodobně neumí tak adresně jako rodič).

A jedna AG na závěr „štěstí poznáme podle toho, jaký kravál dělá, když odchází...“

Nedávno jsem zažila jednu velkolepou chvíli, Anna o ní píše v Lepším životě něco takového: věděl jsem, že si nevzpomenu na nic, že jsem už příliš opilý, ale že přitom na nic z toho nezapomenu.

Anno, napiš něco, těším se na to, jak to se mnou bude dál...

text od lisarah:

Anně

Kdy jsem Tvoje slova objevila, Anno, nevím. Ale tu chvíli, kdy jsem četla první povídky, nikdy nezapomenu. Hned ta úvodní Jak na věc v Saint-Germanin-Des-Près změnila můj pohled na literaturu. Tohle je to, co mě zajímá! Ty maličké okamžiky, nepatrné detaily, které mohou rozhodnout zásadní věci. Plus Tvoje schopnost popsat situaci tak dokonale, že jsem jí účastna. A ty dialogy, ach, skláním se před nimi.

Četla jsem od Tebe vše, co bylo do češtiny přeloženo. Provázíš mě životem. Tvůj tlustý román Člověk není nikdy úplně šťastný jsem četla, když jsem ležela zavřená ve svém dětském pokoji a nechtěla si přiznat, že jsem vážně nemocná. Lepší život jsem si kupovala v malém lázeňském městečku, kde jsem se předloni ozdravovala. Báječný únik jsem darovala příteli, který nevěřil, že by Gavalda mohlo být čtivo i pro kluky. Samozřejmě jsi ho přesvědčila, že ano. Ke knížce A taková to byla láska... se vracím, když potřebuji pochopit, proč vztahy nefungují tak, jak si myslím, že by měly. Jsem z ní vždy smutná.

Těším se na další Tvoje skvělé věci - prosím piš povídky, jdou Ti lépe, a prosím nepiš už ve stylu Billie - ale moje Tvoje nej kniha už navždy bude Kdyby tak na mě někdo někde čekal. Ano, to je ona. Ta, která obsahuje povídku, kterou jsem zmiňovala hned na začátku. Tenhle povídkový soubor jsem dostala mnoho let po tom, co jsem ho četla, od muže, kterého jsem potkala ve svém životě proto, aby mě uvedl do mé budoucnosti. Seznámil mě s mými současnými přáteli a také - kdo by to tenkrát býval tušil? - i s mým manželem. Je to jedna z mála knih, do které mi bylo vepsáno hezké věnování.

Zní to symbolicky jen mě? Ten název Kdyby tak na mě někdo někde čekal. Já se dočkala, i díky Tobě. Děkuji.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Karta života

Téma 45: Knoflíková dírka

text od lisarah:

Kostelní zvony

Podzimní pozdní odpoledne. Je to na ruce do kapes, ale zároveň poslední paprsky slunce umožňují frajeřit s rozhalenkou. Jiří si zarazí ruce hluboko dovnitř. Levou dlaň pevně sevře. V kapse má něco hodně důležitého. Ba ne, na té věci mu zase tak nezáleží. Záleží na tom, co představuje. Dneska, dneska je ten den, kdy...

Jde pozdě, ví to, a proto chvátá. Udýchaná, bez úsměvu. Chvatně si Marta zapíná knoflíky na kabátě. Nesoustředí se, myšlenkami je u něho, je k nim hrubá. A potom jí zůstane jeden kulatý knoflík najednou v ruce. Zastaví se. Dívá se na knoflíkovou dírku, která je teď osamělá. Je jí to líto.

Už jsou na vzdálenost očí, kostelní zvony odbíjejí na mši. Ona strčí knoflík do kapsy a slíbí si, že ještě dnes, až to ukončí, ho přišije. On sevře sametovou krabičku v dlani a vykročí k ní.

text od Medy:

Knoflíková dírka

Opotřebovaná

Jako střílna

V čase bojů

Jako průzor

Jímž nevidíme nic

V čase bojů

Cenná

Jako obnažené místo

V čase míru

Jako rána

Jež se nehojí

V čase míru

Jako místo, kde něco chybí

Jako místo, kam něco patří

Jako vhled do srdce

Malá

Nepatrná

Knoflíková dírka

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: Anna Gavalda

Téma 44: Otázky a odpovědi

text od Medy:

Otázky:

1)          nejsilnější literární zážitek

Ivan Blatný, i na tomto místě ho musím zmínit. Mám k němu ale v podstatě osobní vztah. Nesouvisí to s ničím, co o něm bylo napsáno, je to jen o tom, jak rozumím tomu, co napsal on.

Brno, květen. Čekalo mě mé první rande. Byl jarní den, svěží, zlatavý opar, Brno žhnulo extatickou vášní mládí a já s ním. Vzrušená, plná očekávání, rozptylovaná vším a zároveň konečně klidná. Šla jsem směrem od Husy na provázku na Petrov na místo setkání a tuším v jednom z posledních paprsků slunce toho dne našla na žulové desce tuhle báseň:

Trysk vody ustával a v páře stoupal oddech

Jak bílé šeříky po harašení sprch

Poslední paprsek na starých dómských schodech

Opouštěl klikatě utichlý Zelný trh

Na malém nádvoří schouleném pod Petrovem

Rozlouskl podvečer potichu slupku ech

Ve vzduchu bez poskvrn a lehce fialovém

V arkádách nad kašnou a u omytých střech

Melancholické procházky, 1941

Třeba tehdy v ten samý čas tudy kráčel básník.

2)         co píšeme, proč

Povídky, básně, deník. Proč? Neumím to jinak.

3)         pro koho

Pro všechny bez rozdílu, mým přáním je působit. Učit citlivosti ke světu.

text od lisarah:

Tři otázky, tři odpovědi

První

Jaký je tvůj nejsilnější literární zážitek?

Nevím, opravdu nevím.

Okamžiků, kdy mě kniha pohltí, jsem zažila tolik. Mám ráda, když jsem ponořená do příběhu a hltám hladově stránky. Stejně silně, a přitom úplně jinak, mě tu a tam zasáhne pár veršů.

Nechci mít nejsilnější literární zážitek, chci potkávat a prožívat stále nové.

Druhá

Co píšeš?

Píšu sebe.

Píšu to, co bych chtěla sama číst.

Píšu o drobnostech, o pocitech, o významu malých chvil v našich životech.

Píšu o lidech.

A proč?

Potřeba vyjádřit se? Potřeba sdělit něco? Potřeba srovnat si zážitky/myšlenky v hlavě? Příjemný pocit, když můj text někoho zasáhne?

Píšu, protože musím. Je to puzení.

Třetí

Pro koho píšeš?

Pro sebe.

A pro každého, komu můj text může něco dát.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Knoflíková dírka

Téma 43: Činnosti, které dělám nejraději - a proč

text od lisarah:

Ráda

• čtu - unikám do příběhů, snů, představivosti; nechávám se zaujmout osudy a myšlenkami cizích lidí
• píšu - prsty běhají po bílé klávesnici mého notebooku a nestíhají zapsat, co hlavu napadá; líbí se mi, když se v hlavě mihne nápad, ráda sleduji proces vývoje od první věty po konečnou podobu textu
• se dívám - v současné době každý den projíždím s kočárkem po okolních ulicích; sleduji, jak podzim zbarvuje listy, všímám si drobností (třeba předevčírem jsem objevila ulici Mimoňskou), sbírám kaštany; chci vnímat okolí, ve kterém žiji
•  jsem se svým miminkem; mění se každým dnem, je živější, víc své, krásně voní, usmívá se; necelá tři kila štěstí, která porostou a navždy budou součástí mého života
• jsem s přáteli - nad sklenkou vína rozebírat partnerské či filosofické otázky; v divadelním předsálí hovořit o podstatě sledované hry; na instagramu si lajkovat upravené fotky - to mě baví, inspiruje a zároveň můj čas ukrajuje
• si užívám obyčejných okamžiků dne - jsou obyčejné, protože jsou všední, snad i banální, ale přitom jde o tolik - o křupání spadaného listí pod nohy; pomoc souseda s kočárkem do schodů; otlačené palce při zvykání na nové boty...

text od Medy:

Činnosti, které dělám nejraději - a proč

Nedávno jsem dostala otázku, jaký by byl můj perfektní den. A já pořád ještě nevím.

Vyberu proto dnes jen jednu, která je esencí všeho, co kdy napíšu (nebo alespoň doufám). Která je obsažená v mém působení. Která je neoddělitelnou součástí mého života, mojí tvorby. Jak se mi to daří, posuďte sami.

Učit citlivosti ke světu.

Pozn. autorky: O čem mluvím? Doporučuji text od Lisarah, ona to totiž dělá skvěle.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda určila téma: 
Napsat odpověď na tyto tři otázky

1) tvůj nejsilnější literární zážitek

2) co píšeš?, proč?

3) a pro koho píšeš?

Téma 42: To nejdůležitější dávejte na první místo

text od Medy:

První dáma

Nemusíte se ptát

jestli je chytřejší než vy

protože víte že je

Nemusíte se ptát

Proč

Protože

Se to zkrátka stalo

Nemusíte se ptát

Kdy přijde první objetí

Protože se nenechá sevřít

Nikdy

Nemusíte se ptát

Kdy se odevzdá

Protože

Se nikdy nevzdává

Nemusíte se ptát

Kdy odejde

Protože

Jí nikdy nezavřete dveře

Na světě je naštěstí

Tolik krásy

Která není ničí

Na světě je

Tolik království

Bez královny

Nemusíte se ptát

Kdy

Protože

Nikdy

text od lisarah:

To nejdůležitější je první

Nebyla si jistá, co chce. Celý život se hledala, tápala, šátrala po opěrných bodech své existence. Co ji určuje? To, že umí dobře odpálit míč při volejbalovém podání, to asi nebude. Nic neumí, v ničem není dobrá. A hlavně ji nic nebaví natolik, aby tomu propadla celou duší a dýchala za to, jako třeba Jana. Někdo by řekl klasické dospívání, hledá se. Jen ona věděla, že je to víc, že prostě není jako ostatní.

Uzavřela se do sebe, pro okolí byla průhledná, přehlédnutelná. Hibernovala svůj život. Lopotila se studiem, nudila se v práci, nesnášela holčičí večírky a páteční diskotéky.

A pak zazvonil zvonec.

Někdo tam nahoře už se na to její přežívání asi nemohl dívat a hodil jí udičku. A pak už bylo jen na ní, zda se sebou něco udělá.

Chopila se příležitosti. Něco to stálo, musela se změnit, prolít hodně slz, ale získala to nejdůležitější. Muže. Dítě. Rodinu.

Je unavená, nevyspalá, věčně si nestíhá umýt vlasy, ale už se nemusí trápit hledáním opěrných bodů. Neměla by na to ostatně kdy. A hlavně - ví, že je má.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah určila téma: 
Činnosti, které dělám nejraději - a proč

Téma 41: "Zkušenost není to, co se vám stane, ale jak s tím, co se vám stane, naložíte" Aldous Huxley

text od lisarah:

Životní zkušenost

Narodilo jsem se

Krmili mě, myli,

uspávali,

hodní na mě byli.

Vyrostlo jsem

Poděkovalo,

rozloučilo se,

z domova odletělo.

Cestovalo jsem

Savana, hory,

moře, hoře,

vidělo jsem.

Potkali jsme se

Bylo mi smutno,

byl jsem sám,

zamiloval se!

Byli jsme spolu

Byla to láska,

byl to vztah,

žili jsme spolu.

Nastal všemu konec

Pohádali jsme se,

osočili se,

rozešli se.

Bloudil jsem světem

Trápil se,

slzy ronil,

o návrat žadonil.

Jsem sám.

Nikoho už nehledám,

ne hned, možná někdy

nebo nikdy.

Nikdy?

text od Medy:

Co znamená třicítka?

vědět, že šéfovi můžete říct „nevím“ a on vás za to nevyhodí, ale zaplatí vám školení

spát v teplých ponožkách

zakrývat si záda i když jsou v módě krátké křiváky

koupit si geoxky (konečně), ne lodičky, ale nazouváky

dát za sukni dva litry a vědět, že si ji vezmete jen na operu a na balet (možná na svatbu kamarádky)

zalézt si do postele a jen si číst

koupit si gs condro a wobenzym

chodit pravidelně k zubaři

barvit si vlasy ne proto, že je to in, ale proto, že jsou šedivé

vědět že bez krému s Q10 už to dál nepůjde

mít sexy spodní prádlo, i kdyby to mělo být to poslední, co je na vás sexy

chodit na houby

rádi navštěvovat rodiče své i svého partnera

číst o návycích úspěšných lidí

kupovat si knihy (spousty knih)

chodit na nehty, masáže, kosmetiku ne proto, že je to cool, ale proto, že si tam člověk tak báječně odpočine

často volat rodičům

dobrovolně uklízet

pořádat s přáteli rodinné výlety

nevydržet už dva dny po sobě pařit

den pařit den se léčit

pít hodně vody

jíst zdravě ne z potřeby zhubnout, ale protože je to docela zábava

prodat motorku, spravit chalupu

milovat balet a operu a filharmonii a uvědomovat si, že dřív vám to vlastně nic moc neříkalo

jíst olivy, lanýžový sýr, mořské plody a pít suché víno a vědoucně pokyvovat nad ofrňováním těch, jimž ještě není třicet

mít potřebu vychovávat děti (když ne své, tak alespoň svých přátel a známých)

mít potřebu cestovat

mít potřebu stavět

mít potřebu vlastnit

mít potřebu plodit

mít potřebu říkat co vám vadí

...

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda vybrala jeden ze sedmi návyků skutečně úspěšných lidí: 
„To nejdůležitější dávejte na první místo“

Téma 40: ŽIVOTOPIS jinak

text od Medy:

Životopis jinak

Dvacátého prvního dne teplého letního srpnového podvečera přišel babičce s dědou telegram. Stálo v něm, že jsem se narodila. Mojí mamince bylo skoro devatenáct, tatínkovi devatenáct a měsíc. Nejdřív to vypadalo u obou na studium. Když však mamky rodiče (přísný děda strojař Jarek a nesmlouvavá babička paní doktorka Evička Bláhová) zakázali jít na DAMU, šprajcla se, že do kanclu nepůjde a radši vypomáhala v místním útulku… a pak jí dali pokoj, protože jsem se narodila já. A když rodiče mého tatínka (hodná babička Miluška a věčně se někde toulající děda Pepa) nikterak nenutili, prostě se mu nakonec nechtělo.

Mamka po večerech hrála ochotnické divadlo a mě hlídala babička Evička. Táta hrál především hokej (a hrál ho dobře) a jeho kamarádi zas automaty. Ačkoli neměl nijak v lásce umělecké zájmy mé maminky a zavíral se v pracovně pokaždé, když jsme zpívaly s kytarou, moji maminku v lásce měl, a tak to vše strpěl. Občas s námi i něco nazkoušel. Odchod na vojnu v mých téměř dvou letech však pro něj byl jistým vysvobozením z našich jevištních zkoušek. Jelikož projektem mých rodičů se krátce po tátově návratu stalo odstěhovat se od rodičů, táta si přibral druhou práci a mamka doma šila na zakázku. Já putovala z ruky do ruky a střídání prostředí (a lidí) mě nesmírně bavilo. Objevila jsem místa jako zkušebny, vývařovny, kavárny, bary, tělocvičny, knihovny, výrobní haly, kanceláře, truhlářské dílny, stavby… No řekněte, které předškolní dítě se toho tolik naučí o životě druhých lidí?

Číst jsem uměla, než jsem šla do školy, do šesté třídy jsem měla samé jedničky a kupodivu jsem byla i celkem oblíbená. Trochu se to zhoršilo, když jsem začala vyhrávat literární soutěže s příběhy, v nichž jsem barvitě popisovala své spolužáky (i když jsem měnila jména, většinou se stejně poznali).

Účastnila jsem se všemožných soutěží, na kterých jsem vždycky byla druhá, lepší průměr (pravděpodobně proto, že jsem se nikdy – ani teď – v životě nedokázala rozhodnout, co vlastně chci dělat a tak jsem dělala všechno), mám na kontě úspěchy v soutěžích školní Slavík roku, vicemiss třídy, střelba ze vzduchovky vleže, recitační soutěž, anglická olympiáda, nespočetně gymnastických soutěžích, plaveckých soutěžích (ač se považuji za neplavce), běhu na 50 m, pěstitelské dílny - největší vypěstovaná mrkev, mám doma plno knih za prospěch a reprezentaci školy, můj obraz z výtvarného kurzu v Mikulově se prodal za rekordně vysokou částku atd…

Můj otec, který nikdy žádnou z výše zmíněných soutěží nenavštívil (a nelze mu to vyčítat, protože by nedělal nic jiného), mě vychovával velmi přísně. V osm doma. Žádné výjimky. Tím, že jsem celou základní školu měla o zábavu postaráno z důvodu zájmů z všemožných oborů, nemusel na můj volný čas tolik dohlížet. Na střední škole však definitivně propukla pubertální bouře a moje rozervaná duše se drala na povrch. Krizi identity jsem projevovala velmi ostentativním způsobem.

Na střední jsem hodně četla a začala více přemýšlet o tom, který z těch milionu zájmů mě skutečně baví. Mým projektem v té době bylo – překvapivě - odstěhovat se od rodičů.

Na vysokou jsem se dostala do svého vytouženého Brna. Volba prvního oboru, co jsem si střihla, pramenila z nerozvážnosti příslušející k mladému věku (19!), až další byl více spjat s mou duší a počkala jsem si na něj dva roky – Bohemistika a literatura. Z neomluvitelných praktických důvodů jsem studium nedokončila, ale o to víc jsem si ho užila. Literatura pak už nikdy nebyla jen potěchou, ale láskou na celý život.

Z Brna jsem se odstěhovala do Prahy. Začala se živit jako manažer. (vy nevíte, že každý, kdo se odstěhuje do Prahy, se živí jako manažer?) A začala žít životem v rytmu svého srdce. (mám tachyarytmii)

A dál už to znáte, dál je to teď a teď prožívám zatím nejkrásnější období svého života… (a chystám se na velkou cestu)

text od lisarah:

ŽIVOTOPIS jinak

aneb tak trochu o mně (možná)

Narodila jsem se jako prvorozená, což byla chyba, neboť první má být kluk. Naštěstí o necelé dva roky později se na světě objevil můj bratr, a tak mi to otec odpustil a já mohla vyrůstat jako holka.

Vyrůstala jsem v lásce, svobodě, na zahradě. Vyrůstala jsem v pořádku, pravidlech a nedělních výletech. S kamarádkami jsme si házely míčem a vymýšlely si jména našich budoucích dětí. Taky jsem si ráda skládala kapesníčky. Na hračky jsem nebyla náročná, stačilo mi pár plyšáků.

Ve škole jsem byla jedničkářka, učení mi nevadilo. Chodila jsem na kroužek šití (ušitou sukni mám dodnes a občas ji i nosím - jediný důkaz, že jsem uměla navléknout nit do stroje) a na náboženství. Jinak jsem byla doma. Nebavily mě vesnické zábavy, pití panáků zelené. Chodila jsem raději do knihovny.

Na vysoké jsem se nesžila s tamním kreditovým systémem. Zkomplikovala jsem si život, pár let bylo fakt těžkých (změna VŠ, vážná nemoc, velký nárůst váhy, hledání se). Nelituji jich, protože mě dovedly do současnosti, která je úžasná (báječný manžel, dosažený inženýrský titul, věnování se psaní a knížkám). 

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala citát:

 "Zkušenost není to, co se vám stane, ale jak s tím, co se vám stane, naložíte" Aldous Huxley

Téma 39: Rozlučka se svobodou

Text od lisarah:

Loučení se svobodou

Jde po louce. Rozkvetlé květy, zelené stonky, sladký nektar. Vůně, barvy, tvary. Okouzlení. Nikde nikdo není. Jen v dálce se leskne modrá hladina rybníka. Je tu krásně, slzy jí stékají po tvářích. Dnes je tu naposled doma. Naposled svobodná. Naposled patří jen sama sobě. Nemyslí na budoucnost, vzpomíná.

Bude se sem vracet, ale už to bude jiné. Lehne si do trávy, zavře oči, nadechne se a poslouchá cvrkot v trávě a tlukot svého srdce. Loučí se.

***

Jak malá holka měla ráda romantické filmy. O tom, jak se on a ona poznali, nesnášeli/míjeli, a pak do sebe zamilovali. A na konci byla svatba. Nebo její vidina.

Jako velká holka se vdala. A měla pohodově pohádkovou svatbu. A od té doby se na romantické filmy nedívá. Co by jí taky mohly nabídnout? Lásku, báječného partnera, proměnu citů - to všechno přece má.

***

Byla bláhová jako všichni. Jako všechny. Taky ona věřila, že se vdává poprvé a jedinkrát. Možná tomu tak bylo, to ještě neví. Jen ví, že ona svatba nekončila „Žili šťastně až do smrti“, ale jen „Žili šťastně pár let, a pak přišly problémy“.

***

Něco končí, něco začíná. Přirozený koloběh života. Důležitost přechodových rituálů. Jen kdyby se to občas nezvrtlo v bizarní bláznění místo pokorného uvědomování si nadcházející změny.

text od Medy:

Rozlučka se svobodou

tak už to v životě chodí

útěky na všechny strany

tak už to v životě chodí

jsem tu obrousit ti hrany

nejsem tu na pozvání

ani lichá

ani tichá

sdílíme cestu pozůstalých

kde už nikdo nepospíchá

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala téma: ŽIVOTOPIS jinak.

Téma 38: Citát od Fulghuma

text od Medy:

„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“ 

^{R. Fulghum}

Jistý Piippu Jyrki z oblasti Kainuu ve středním Finsku rád vysedává v křesle, pokuřuje dýmku a přemýšlí nad životem. ^{ČiliChili str. 25}

Vyhledala jsem si, kde se ta oblast nachází a je to zhruba někde pod kolenem pravé zadní nohy tygra. Každopádně přesně do takovéhleho časoprostoru se chystám. Někam, kde jste směšní, když dobíháte metro, nebo pijete kafe na stojáka (pokud nejste Italové).

Nemám teď moc co nabídnout, tak se dělím o své myšlenky. Spisovatel bez múzy je jako zhasnutá žárovka, vydává zbytkové teplo, ale neposlouží nějakou dobu svému účelu.

Rozlouskla jsem to. Seberozvoj. (Představte si, že word tohle slovo nezná). Chci se ještě naučit něco o sobě a o životě. A to se mi v mé komfortní bublině nepodaří dost rychle, to už vím. Jak říká profesorka ekonomie Debora Sparová (jsem teď nabrífovaná z ČiliChili) „Podstatné je (...) poznat, na čem nám záleží a všechno ostatní nechat plavat.“ Ač toho je hodně (kariéra, vztahy, mateřství, přátele, vaření, pohodlí... sama sebe uklidňuju, že jen na nějakou dobu).

Zatím moje ráno vypadá nějak tahle:

- Naplácám si dnes trochu víc make-upu (aby mi zase Karolína na recepci neřekla: „Ty jsi nemocná?“ a hned dodala „poznám to na Tvém obličeji.“ To člověka hned podpoří bez   ohledu na to, jak se při probuzení cítil dobře).

-  Polobotky (abych neobtěžovala v kanclu tím, že jsem žena)

-  Pukové kalhoty (z důvodů výše)

-   Vlasy do drdolu (viz výše, tzn. nejvíc ženské je na mně asi spodní prádlo)

-   Metro C, přestup na metro B, pak kousek pěšky, Galerie Myslbek (pane jo, to je adresa)

...

Včera jsem si v ČiliChili přečetla ještě tohle: krásní lidé jsou v životě úspěšní. Já si to nemyslím. Není to nenápadná dovednost nebo vědomost, kterou byste mohli použít, jen když chcete. Je to něco, co dáváte každý den na odiv, ať se to snažíte jakkoliv skrýt. A ještě jste se o ni nijak nezasloužili. Přitom krása není nic jiného než vyšší dávka souměrnosti.

A mimo ČiliChili taky čtu všechnu tu doporučenou literaturu od mého psychologa, aby nastartovala chemické procesy v mém mozku, než se o to budou muset pokusit tabletky.

Někdy se věci prostě nepovedou podle našich představ. Je třeba přijmout fakt, že se nejedná o naše selhání. „Časem zjišťuji, že jsem byl odmítnut někým nebo něčím, o co jsem moc stál, jen proto, abych byl přesměrován k někomu nebo k něčemu, co jsem v té chvíli potřeboval... veškerá odmítnutí jsou primárně o těch, kteří odmítají. O jejich obavách, nejistotách, limitech, potřebách...“^{FC, Petr Casanova 25.8.2015}

Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád sice nemůže, ale přesně ve stejnou chvíli máme nejlepší příležitost naučit se mít rádi sami sebe.

^{Pozn. editora: Ad úvodní citát – ještě aby, kdo by taky stál o lásku na dobu určitou.}

text od lisarah:

Mít rád

Chtěla jsem jet k moři, abych ochutnala slanost vody a pocítila pravé sluneční paprsky.

Chtěla jsem tvoje objetí, protože jsem se bála být sama.

Chtěla jsem si udělat řidičský průkaz, abych měla v životě něco, co mohu pevně sevřít v rukách.

Chtěla jsem se dívat na filmové plátno, abych viděla pocity.

Chtěla jsem chodit do cukráren, abych měla sladký život.

Chtěla jsem být s tebou, protože jsem se bála samoty a lidí.

Chtěla jsem se naučit anglicky, abych někomu rozuměla.

Chtěla jsem chodit běhat, abych cítila svaly svého těla.

Chtěla jsem, abys mě měl rád, protože já to nedovedla.

Teď nechci nic. Jen se naučit mít sama sebe ráda.

A ty ses zrovna objevil.

Promiň.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Rozlučka se svobodou.

Téma 37: Mobilní svět

text od lisarah:

Mobilní svět

Dneska můžeme být všichni kdekoliv kdykoliv, vždycky všude. Jsme mobilní. Máme chytré telefony, po kterých přejíždíme prstem, zanecháváme šmouhy marného hledání smyslu našich dní. Jsme mobilní.

Můj muž mi to vyčítá. Že jsem pořád na internetu. Ano, vím, že bych to mohla omezit a být produktivnější. Ale zase vidím i ty výhody. Např. ráno jsem projela facebook a viděla svoje tři sestřenky, jak blbnou v Yellowstone parku. Žijí v zahraničí, nevidím se s nimi léta, a takhle o sobě máme aspoň přehled. Na twittru jsem si nedávno přečetla tip na knížku pohádek Kam běží modrá liška od Olgy (@Nofreeusernames) a zrovna ji čtu. Odpoledne jsem domluvená na srazu s kamarádkou (přes Messenger). Než jdu do Billy/Pennáče projíždím letáky na kupi.cz. Díky internetu jsem nepropásla Divadlobraní, a tak se v září můžu těšit na tři představení za (skoro) poloviční cenu. atd. atd.

Každé ráno pročítám své oblíbené blogery, timelinu i nové fotky na instagramu. Tvoří to součást mého dne  - a i součást mě. Inspirují mě (abych fotila, abych vyrazila na výstavu, abych zkoušela zajímavé pokrmy), ukazují mi různé způsoby uvažování a žití.

Můj muž mi to vyčítá. Ale když mu zjistím, že Alena Morávková bude v Academii vyprávět o denících Bulgakova, je nadšený.

Mám nový mobil. Poprvé mohu (na svém!!) telefonu zanechávat šmouhy hledání. Nechci se ztrácet, chci být v realitě. Chci vymoženosti naší současnosti využívat pro svůj prospěch. Přiznávám, občas jsem na sociálních sítích víc, než bych měla. Ale o to víc si pak dovedu vychutnat pár dní u moře, u rodičů, v přírodě bez kontaktu s novinovými titulky.

text od Medy:

Mobilní svět

„Dobré zprávy ze světa,“ vykřikovala dnes v metru paní kamelotka.

Usmála jsem se na ní. Podala mi jeden výtisk. S vděčností jsem přijala ten voňavý kus papíru.

Píše se v něm o tobě:

Mladý muž na simulátoru mořských vln přejel na surfu kanál La Manche.

Někdy se mi stýská...

...a někdy jsem v pohodě.

Nestěžuju si.

Vidím tě, kdykoliv chci...

... na síti: jak skáčeš z útesu, videa ze surfu, noční jízdu na skútrech, jak dovádíte ve vlnách, pak jsem s vámi na cvičáku, s tebou a s Maxem... ale je to všechno jenom jako.

Jako ve filmu.

Woody Allen si taky v posledním filmu slušně pohrál s náhodou.

Hezkému příběhu vymyslet hezký konec to je fuška, viďte pane Allene? Nezávidím Vám to.

Na Instáč vyfotím svou snídani a ty mi občas popřeješ dobrou chuť (to je kvůli časovému posunu zhruba v době večeře).

Sdílíme si úplně všechno, ale nesdílíme spolu vůbec nic.

„Chlubítko“ neboli facebook se mi plní virtuální mořskou vodou. A já pořád ještě nejvíc na moři miluji jeho vůni.

Když se kolem sebe rozhlédnu v metru, většina něžně znakuje svými prsty po displayích v jakémsi prapůvodním jazyce. Je to jako stínové divadlo prstů, jako když náš děda na chatě promítal na zeď létající labutě. Dirigují si svůj vlastní orchestr trpaslíků. Svěřují zbytky své něhy svým telefonům.

Díky mobilnímu světu, v jakém žijeme, to tehdy mezi námi neskončilo dříve, než by začalo, ale možná by to tak bývalo bylo lepší.

Nenašli jsme na whatsappu pravdu jeden o druhém. Našli jsme tam ale aspoň pravdu sami o sobě.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Meda zadala citát od Roberta Fulghuma:
„Nejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli, kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.“ 

Téma 36: Za vším hledej ženu

text od Medy:

Za vším hledej ženu

On se nikdy nerozvede:

„Neočekávej, že v životě můžeš mít všechno hned. Učit se štěstí znamená učit se trpělivosti.“

V jedné básni se píše:

Řeč vyměň za ducha

Za ruku dej zručnost

Za nohu vábení cest

Za ucho nejmilejší píseň

Za oko barvy ne však světlo

Za hlavu vzlet nikdy však svobodu

Její dobrá kamarádka jí jednou řekla: „Chlap neopustí ženskou kvůli tomu, že neumí vařit nebo lyžovat, opustí ji, protože s ní není pohoda.“

Něco na tom bude. Učí se být sluncem namísto pečovatelského domu.

V Bibli se píše něco jako „láska se nedá vyprovokovat.“

Ale já říkám: „Za vším hledej ženu.“

text od lisarah:

Za vším hledej ženu

Ona za to může!

To, že je to žena, kdo si vybírá muže a ne naopak, je známá věc. A nejinak tomu bylo i v jejím případě. Tak proč si na něj pořád stěžuje? Lamentuje, že chodí do hospody, roste mu pivní pupek, práce na zahradě odbývá. Lamentuje, protože je ve svém životě nespokojená. Takhle to nechtěla. Stárnout. Pozorovat přibývání vrásek a tuku na břiše. Být unavená z práce a být sama.

On za to může?

Vzal si ji, protože byla krásná a protože si ho chtěla vzít. Před dvaceti lety. Co se to stalo, že to nedopadlo? Je protivná, tlustá a zlá. Furt mu něco vyčítá. Neudělal jsi tohle, neposekl jsi támhle, neopravil jsi tamto. Ne, tohle už nemá zapotřebí. Obzvláště, když je na něj Janinka tak milá. Moc milá, sekretářka jedna. A dlouhonohá. A ano, přiznejme si to, i mladá a štíhlá.

Ona za to může!

Poslouchá vodu, kterou přístroj rychle přivádí k varu. Na kafíčko, pro šéfa. Musí uznat, že jí odolával dlouho. Překvapil ji, čekala, že si dvakrát vezme krátkou sukni a rudě namaluje rty a bude to stačit. Bránil se obstojně. Ale stejně podlehl. Dvakrát týdně v kanceláři v době polední pauzy. Ale to už by stačilo. Dnes ho postaví před hotovou věc - rozvede se a vezme si ji. Zalije šálek mleté kávy a jde ho seznámit s budoucností.

**********

Na co se můžete těšit za týden? 

Na příště Lisarah zadala téma: Mobilní svět