Životopis jinak
Dvacátého
prvního dne teplého letního srpnového podvečera přišel babičce s dědou
telegram. Stálo v něm, že jsem se narodila. Mojí mamince bylo skoro
devatenáct, tatínkovi devatenáct a měsíc. Nejdřív to vypadalo u obou na
studium. Když však mamky rodiče (přísný děda strojař Jarek a nesmlouvavá
babička paní doktorka Evička Bláhová) zakázali jít na DAMU, šprajcla se, že do
kanclu nepůjde a radši vypomáhala v místním útulku… a pak jí dali pokoj,
protože jsem se narodila já. A když rodiče mého tatínka (hodná babička Miluška
a věčně se někde toulající děda Pepa) nikterak nenutili, prostě se mu nakonec
nechtělo.
Mamka
po večerech hrála ochotnické divadlo a mě hlídala babička Evička. Táta hrál
především hokej (a hrál ho dobře) a jeho kamarádi zas automaty. Ačkoli neměl
nijak v lásce umělecké zájmy mé maminky a zavíral se v pracovně
pokaždé, když jsme zpívaly s kytarou, moji maminku v lásce měl, a tak
to vše strpěl. Občas s námi i něco nazkoušel. Odchod na vojnu v mých
téměř dvou letech však pro něj byl jistým vysvobozením z našich jevištních
zkoušek. Jelikož projektem mých rodičů se krátce po tátově návratu stalo
odstěhovat se od rodičů, táta si přibral druhou práci a mamka doma šila na
zakázku. Já putovala z ruky do ruky a střídání prostředí (a lidí) mě
nesmírně bavilo. Objevila jsem místa jako zkušebny, vývařovny, kavárny, bary,
tělocvičny, knihovny, výrobní haly, kanceláře, truhlářské dílny, stavby… No
řekněte, které předškolní dítě se toho tolik naučí o životě druhých lidí?
Číst
jsem uměla, než jsem šla do školy, do šesté třídy jsem měla samé jedničky a
kupodivu jsem byla i celkem oblíbená. Trochu se to zhoršilo, když jsem začala
vyhrávat literární soutěže s příběhy, v nichž jsem barvitě popisovala
své spolužáky (i když jsem měnila jména, většinou se stejně poznali).
Účastnila
jsem se všemožných soutěží, na kterých jsem vždycky byla druhá, lepší průměr
(pravděpodobně proto, že jsem se nikdy – ani teď – v životě nedokázala
rozhodnout, co vlastně chci dělat a tak jsem dělala všechno), mám na kontě
úspěchy v soutěžích školní Slavík roku, vicemiss třídy, střelba ze
vzduchovky vleže, recitační soutěž, anglická olympiáda, nespočetně
gymnastických soutěžích, plaveckých soutěžích (ač se považuji za neplavce),
běhu na 50 m, pěstitelské dílny - největší vypěstovaná mrkev, mám doma plno
knih za prospěch a reprezentaci školy, můj obraz z výtvarného kurzu
v Mikulově se prodal za rekordně vysokou částku atd…
Můj
otec, který nikdy žádnou z výše zmíněných soutěží nenavštívil (a nelze mu
to vyčítat, protože by nedělal nic jiného), mě vychovával velmi přísně.
V osm doma. Žádné výjimky. Tím, že jsem celou základní školu měla o zábavu
postaráno z důvodu zájmů z všemožných oborů, nemusel na můj volný čas
tolik dohlížet. Na střední škole však definitivně propukla pubertální bouře a
moje rozervaná duše se drala na povrch. Krizi identity jsem projevovala velmi
ostentativním způsobem.
Na
střední jsem hodně četla a začala více přemýšlet o tom, který z těch
milionu zájmů mě skutečně baví. Mým projektem v té době bylo – překvapivě
- odstěhovat se od rodičů.
Na
vysokou jsem se dostala do svého vytouženého Brna. Volba prvního oboru, co jsem
si střihla, pramenila z nerozvážnosti příslušející k mladému věku (19!), až
další byl více spjat s mou duší a počkala jsem si na něj dva roky –
Bohemistika a literatura. Z neomluvitelných praktických důvodů jsem
studium nedokončila, ale o to víc jsem si ho užila. Literatura pak už nikdy
nebyla jen potěchou, ale láskou na celý život.
Z Brna
jsem se odstěhovala do Prahy. Začala se živit jako manažer. (vy nevíte, že
každý, kdo se odstěhuje do Prahy, se živí jako manažer?) A začala žít životem
v rytmu svého srdce. (mám tachyarytmii)
A
dál už to znáte, dál je to teď a teď prožívám zatím nejkrásnější období svého
života… (a chystám se na velkou cestu)
text od lisarah:
ŽIVOTOPIS jinak
aneb tak trochu o mně (možná)
Narodila jsem se jako prvorozená, což
byla chyba, neboť první má být kluk. Naštěstí o necelé dva roky později se na
světě objevil můj bratr, a tak mi to otec odpustil a já mohla vyrůstat jako
holka.
Vyrůstala jsem v lásce, svobodě, na
zahradě. Vyrůstala jsem v pořádku, pravidlech a nedělních výletech.
S kamarádkami jsme si házely míčem a vymýšlely si jména našich budoucích
dětí. Taky jsem si ráda skládala kapesníčky. Na hračky jsem nebyla náročná,
stačilo mi pár plyšáků.
Ve škole jsem byla jedničkářka, učení mi
nevadilo. Chodila jsem na kroužek šití (ušitou sukni mám dodnes a občas ji i
nosím - jediný důkaz, že jsem uměla navléknout nit do stroje) a na náboženství.
Jinak jsem byla doma. Nebavily mě vesnické zábavy, pití panáků zelené. Chodila
jsem raději do knihovny.
Na vysoké jsem se nesžila s tamním
kreditovým systémem. Zkomplikovala jsem si život, pár let bylo fakt těžkých
(změna VŠ, vážná nemoc, velký nárůst váhy, hledání se). Nelituji jich, protože
mě dovedly do současnosti, která je úžasná (báječný manžel, dosažený inženýrský
titul, věnování se psaní a knížkám).
**********
Na co se můžete těšit za týden?
Na příště Lisarah zadala citát:
"Zkušenost není
to, co se vám stane, ale jak s tím, co se vám stane, naložíte" Aldous
Huxley
Žádné komentáře:
Okomentovat